Včera jsme se zase pohádali s přítelem... Úmyslně píši „zase“, protože hádky jsou u nás na denním pořádku a já toho všeho už začínám mít dost.

 

Mám pocit, že vše krásné je již za námi a že naše vzájemné city nejen ochladly, ale snad se úplně i vytratily. Tedy pokud mohu mluvit za sebe, tak jsem si jistá...

 

Luboš mi leze na nervy, sex s ním mi připadá odporný, proto ho soustavně odmítám a když za mnou přijde domů, mám okamžitě po náladě.

 

Jasné symboly toho, že náš vztah je v troskách a je na čase to ukončit.

 

Jenže Luboš je slaboch, který je na mě závislý. Nemyslím finančně, ale citově.

Stále mi opakuje, že jsem jeho druhé já, které když ztratí, tak zemře...

Stále mi říká, že pokud ho opustím, nepřežije to...

Neustále chce, abych mu přísahala na svůj život, že ho nikdy neopustím...

 

Podle mého, už před včerejším večerem musel tušit, že náš vztah chci ukončit. Musel to ze mě cítit, musel poznat, jak jsem odtažitá a chladná. Ale nepřipouštěl si to. Snad si stále v sobě budoval falešnou naději, že toto se nemůže stát, že to nemohu udělat.

 

Omyl!

Včera jsem naši další hádku nevydržela a na rovinu mu řekla, že náš vztah končím. Že už dál nemůžu a ani nechci s ním žít, že ho mám plné zuby a že už k němu necítím vůbec nic.

 

Stál jak opařený. Zíral na mě a dýchal, jako by uběhl 100 km v kuse.

„To nemůžeš myslet vážně!“ zašeptal.
Já ho ujistila, že to skutečně myslím vážně.

 

Po této větě se začal chovat jako cvok.

Rozbil sklenici, talíř a pak se na mě podíval, zabodl mi prst do hrudi a řekl: Jestli to uděláš, zabiju se. Ještě dneska napíšu dopisy, které v případě mojí smrti dostanou všichni lidé, které znáš, včetně rodiny. Napíšu tam, že za mou smrt můžeš jen a jen ty. A pamatuj, pokud to tak dopadne, proklínám tě na doživotí. Nikdy nebudeš šťastná. Nikdy!

 

Prásknul dveřmi a odešel.

Vím, že je to blbec a že nemá smysl se tím, co řekl, zatěžovat....ale přeci jen, úplně z hlavy to vypustit nemohu.

Může takováto kletba fungovat? Budu skutečně má vina, pokud se zabije? Vím, že dle zákona ne, ale myslím, dle lidských měřítek...

Věřím, že to, co plácá, jsou jen nesmyslné výhrůžky... Ale co když ne? Nebudu si to pak celý život vyčítat? Dokáži se vyrovnat s tím, že kvůli mě zemřel člověk?

 

Netuším, jak se s tím vypořádat, ale jedno vím jistě. S Lubošem už být nechci, nikdy. A to ani za tu cenu, že své výhružky myslí vážně.

 

 

 

 

Reklama