První příspěvek k dnešnímu tématu je velmi vážný. Čtenářce PBD umřelo malé miminko, a jak asi všichni chápeme, velmi těžko se z toho potom dostávala. Ale měla štěstí na lidi, kteří jí pomohli. Děkuji Vám PBD za Váš příspěvek. Obdivuju Vaši sílu o tom vyprávět…

Moje největší vítězství je to nad nepřízní osudu. Je to už několik let zpět, co se narodila má dcera,krásné miminko,ostatně jako každé v očích maminky… Bylo jí dopřáno tu být jen něco přes šest měsíců..

Nedovedu Vám popsat jaké to bylo,nedovedu a ani vlastně nechci,protože těžko slovy popsat tu bolest,těžko se rozepisovat o tom,jak mi bylo..Byla to neskutečná bolest která přecházela v bolest fyzickou,kdy jsem měla dojem,že mi někdo rve srdce s těla skrze hrudní koš..Omlouvám se,víc se o tomto rozepisovat nechci.

Ale v čem bylo to vítězství,moje největší vítězství? Vyhrála jsem,protože jsem to přežila..Vyhrála jsem,protože jsem to zvládla..Nebylo to vůbec snadné,nešlo koukat dopředu..svět se pro mě přestal točit..beznaděj střídala nenávist k sobě samé,k maminkám s kočárky,k reklamám na plínky..Stal se ze mě člověk,co nezvládal jít ven když byl den,protože kolem viděl tolik šťastných maminek- a to bolelo,záviděla jsem a nenáviděla..

Vyhrála jsem nad nepřízní osudu,zvládla to-ale nebylo to vůbec jen mé vítězství,byla to výhra celého týmu.Týmu,kde byla mamča,táta,sestra..dva blízcí přátele.Týmu,do kterého nepatřil otec dítěte,protože ten to vyřešil tím,že se mnou skončil..

Tenhle můj tým mi fandil,podporoval mě jak jen mohl,snášel můj řev,pláč..moji beznaděj a přesto pořád stál při mně..Nikdy jim nepřestanu být vděčná,nikdy si toho nepřestanu vážit.

Když za mnou bylo to nejhorší,ty týdny a týdny černoty,ze kterých si toho ani moc nepamatuji-asi to mozek vytěsnil..Když přišel den,když jsem viděla slunce,svět se zase roztočil a pro mě začal existovat zítřek..den,kdy jsme se byla schopná zapojit do běžného života – den vítězství nad osudem.Den,kdy jsem se částečně smířila a už pro mě život nebyl o přežití dne..Den,kdy se moje bolest částečně změnila-udělala mě silnější,změnila můj pohled na svět.Na svět,kde nic není automatické,nic není jen tak..a všeho je si třeba vážit,na všem pracovat-protože osud umí dát i brát a tak je to potřeba brát..

A pak..uběhly dny,týdny,měsíce a osud si řek,že bolesti a trápení bylo dost a „přihrál“ mi do života muže,toho druhého nejlepšího chlapa na světě(první je táta) a i když na to není papír,tak je se mnou v dobrém i ve zlém,v nemoci i ve zdraví..Stejně tak,jako celý náš tým – držíme spolu v dobrém i ve zlém,v nemoci i ve zdraví..dokud nás smrt nerozdělí..

Největší vítězství je to,že mám kolem sebe lidi,kteří mi pomohou zvládnout všechny mé prohry a vždy mě vrátí na trať.

PBD


Co vy považujete za vaše největší vítězství?

Pište mi to na redakční e-mail:

redakce@zena-in.cz

A já jednu z vás odměním, koho se dovíte dnes v 16 hodin. Čím? Opět nějakým překvapením. Snad na něj také dlouho nezapomene!

Reklama