V patnácti jsem se šíleně zamilovala do kluka od nás ze vsi. Byl o čtyři roky starší než já a právě nastupoval na vojnu. Loučil se s civilem, a ač se sotva držel na nohou, mně připadal jako princ. Z posledních sil vyštrachal z kapsy umolousaný cár papíru s adresou, kam rukoval, a zahuhlal, ať mu napíšu. Tak začala moje osudová láska.

Já žila v domnění, jak chudáček na té vojně strádá, jak ho tam šikanují, mučí hladem, a tak jsem mu psala zamilované dopisy a posílala balíčky, aby mi tam chudák neumřel. Když to zjistila máma, dostala jsem po hubě a přísný zákaz hlásit se k takovému individuu, jakým Pepánek byl.

Rodinka to byla pravda ukázková:
Tatínek byl velice veselý člověk a jeho dobrá nálada se stupňovala s každým vypitým pivem. Večer co večer spával v místní škarpě a domů ho mnohdy dostala až zima.

Maminka šla z práce rovnou do hospody, ovšem alkohol nikdy nepila. Zato zvládla i deset kafí za večer a prohrát výplatu v kartách ten den, co ji dostala. Malé děti se jí bály, protože připomínala čarodějnici. Obličej celý křivý, nohy šmajdavé, vlasy pojem hřeben neznaly. Na nohou tlusté punčocháče nebo podkolenky, které trčely z obrovských pracovních bot. Sukně vytažená až pod prsa, která pravda sahala někam k pasu, svetr, zástěra a šátek na hlavě dotvářely onen strašící zjev. Protože špatně slyšela, hulákala na celé kolo.

Pepánkův starší bráška trávil život v ústavu, neboť byl nebezpečný nejen sám sobě, ale hlavně svému okolí.

Ale Pepánek byl pro mě pohádkový princ. Do modrých očí mu padaly bohaté kudrny - než mu je na vojně ostříhali. Byl mezi kámošema oblíbený a ke mně, když přijel na opušťák, milý a galantní. Co na tom, že já musela být v osm doma, a to Pepánek teprve vyrážel za zábavou. To, že byl hodný na všechny, které potkal, jsem se dozvěděla až mnohem později.

Skoro rok jsem měla Pepánka plnou hlavu. Když se to dozvěděla Pepánkova mamá, bylo zle. Nahluchlá panímáma svůj nesouhlas s mojí láskou k jejímu synkovi vyřvávala na celou vesnici.

Jednou jsem šla se spolužákama po hlavní třídě ve Varech, když se za námi ozvalo „Jarunóóó“ - ten hlas bych poznala mezi tisíci, a tak jsem dělala hluchou. Když se to opakovalo a holky usoudily, že to musí být na mě, nezbylo mi, než na Pepánkovu mamá počkat.

„Kurva, si nahluchlá nebo co?? Tě volám a ty nic! Tady táhnu zbytky praseti, tak to čapni a vodtáhni to do vlaku. Já si dám kafe a přijdu,“ hulákala na celé Vary. Holky se prohýbaly smíchy a já pod tíhou kýble s pomejema funěla na nádraží. Ani to, co jsem si vyslechla od holek, mě nemohlo od Pepánka odvrátit.

Zlom nastal ve chvíli, kdy jsem miláčka našla v dezolátním stavu u něj v pokoji. Když jsem bouchala na dveře, protože zvonek žádný neměli, a ozvalo se, ať jdu dál, zažila jsem šok.

Záchod nevěděl, co je to mytí, v kuchyni na stole byly hromady slupek od brambor, a vždy, když se loupaly další, tak se do těch posledních strčilo a ty na kraji stolu padaly do kýblu. Nádobí kvetlo ve dřezu, všude smrad jak ve vopičárně a do toho všeho se ozývalo sténání ze vzdálenějšího pokoje. Když jsem procházela místností, kde měli Pepánkovi rodiče manželský kutloch, neboť postelí se to vskutku pojmenovat nedalo, vyděsil mě pohled na ptačí budku připevněnou nad postelí hned pod svatební fotografií.

To už jsem stála ve dveřích Pepánkova pokoje a viděla, že při noční zábavě kdesi ve vedlejší vesnici dostal pořádně naloženo. Všude šrámy a modřiny a na hlavě mokrý obklad. Když po mně chtěl, abych ho znova namočila, měla jsem dojem, že to je hadr z nádobí. Smrděl a klouzal. Prý ale né, bral ho čistej ze skříně. V tu chvíli, jak jsem tu smrdutou onuci vzala do ruky, zvedl se mi žaludek a bylo zle. Tak silná moje láska nebyla.

Doma maminka pronesla: „Snad jsi konečně dostala rozum,“ a tím to pro ni bylo vyřízené. Nechala mě si pobrečet a život šel dál. Pepánka občas vídám a jsou z nás kamarádi. Oženil se, vzal si k sobě ovdovělou mámu, která je po mrtvici a už je hluchá docela, ne jen nahluchlá. Rozvedl se, utekl a mámu má doma jeho bývalá. V ústavech není místo a na ulici ji vyhodit nemůže.

Panímáma je vděčnost sama. Třicet dní v měsíci na snachu řve a dělá jí ze života peklo a jeden den jí poděkuje, že ji u sebe nechá.

Děkuji bohu, že tenkrát seslal Pepánkovi na čelo onu smrdutou onuci a mně tím otevřel oči. To byla moje největší výhra. Mít dnes na krku Pepánkovu matku, je ze mě vražedkyně.

kominice


Děkujeme za nádherný a nápaditý příběh a posíláme 2000 bodů do VVS.
Reklama