Milé ženy-in,

k  tématu, které je pro dnešní den, mám tolik zážitků, že nevím, který bych vám popsala jako první a taky vybrat ten nejzajímavější.

S dětmi jsme absolvovali první zahraniční dovolenou, když jim bylo 6 a 10 let. Usoudili jsme s manželem, že už jsou na  to dosti staří, aby měli také něco z dovolené mimo naší republiku.
Od té doby každý rok píši deníčky z cest, aby byl k fotodokumentaci  i komentář.

Naše dovolené probíhaly v autě a se stanem. Náš stan však nebyl jen tak obyčejný stan. Byl to přívěsný vozík, který se po odklopení víka rozložil a jako, když chcete rozevřít deštník se zvedla střecha stanu. Bylo to super. Žádné skládání tyček a zatloukání kolíků. Při určení stanoviště jsme mohli během 10 minut zalehnout.
Tímto způsobem jsme zbrázdili neskutečně mnoho míst.

To že jsme jezdili se stanem znamenalo, že jsem si musela i svoji kuchyni obhospodařovat a zajišťovat zásoby. Jednou jsme jeli do italských hor. Po výjezdu z civilizace jsem konstatovala, že nemáme moc chleba a při první příležitosti ho budu muset koupit. Manžel po mně vrhl vražedný pohled a nepřipustil, že by děti neměly co jíst. Otočil auto a vracel se k prvnímu městečku, které bylo první při cestě. Začal  takový liják, že nám nebraly padající vodu stěrače. Zastavil u prvních domů, které se nám při návratu přiblížily. Vyhodil mě z auta s tím, že se bez chleba nemám vracet.  Bez jazykové vybavenosti  pouze s rodným jazykem toho asi moc nezjistím. Hledala jsem jen podle intuice. V chladném a deštivém počasí jsem v kraťasech a tričku bez deštníku musela připadat lidem, kteří mě míjeli, jako cvok.
Obchod jsem našla. Byla to taková malinká samoobsluha. Tam jsem paní prodavačce, která byla jako jediná obsluhující, musela připadat jako bezdomovec. Byla ve střehu. Nikdy předtím jsem v Itálii nebyla ( a taky už ji nechci vidět od té doby, co nám tam vykradli auto) a nevěděla jsem, jak jejich chleba vypadá. Vzhledem k tomu, že jsme jeli z Chorvatska, jsem věděla, že tam se chleba  řekne „kruh“.  Když jsem po ní požadovala „chleba“ nebo „kruh“, nechápala. Začala jsem jí před očima mávat lirami, aby věděla, že peníze mám. Po asi 10 minutách pochopila, co chci, a na váhu začala sázet do pytlů 2 kg malých bulek, bylo jich 100.
Štastná s pocitem vítězství jsem se vracela k autu, ve kterém děti plakaly, že se jim maminka ztratila. Když mě viděly, byly vzlykající a šťastné, že jsem zpátky a s houskami. Manžel se uklidnil až druhý den. No a ty chlebové bulky s námi dokončily zbytek dovolené a návrat domů. Nakonec z nich byla strouhanka.

Neobyčejných zážitků mám z dovolených mnoho. Dcera požahaná od sasanky, vykradené auto, požár u kempu…atd. 
To už by ale nebylo na článek, ale rovnou na knížku. Pokud se objeví nějaké podobné téma, mám zase o čem psát.

Přeji vám všem slunečnou a bezstarostnou dovolenou
vrzi


Milá vrzi,
nějak nápadně mi chování vašeho manžela někoho připomíná...To je pomalu jak z pohádky O Holeně, Marušce a dvanácti měsíčkách

Nicméně, nikde není řečeno, že každá z vás může napsat jen jeden příběh

Reklama