Cesty páně jsou nevyzpytatelné, a tak nikdy nevíme, kdy se na nás začne valit jedna pohroma za druhou. Nikdo nemůže po probuzení vědět, jaký ho čeká den. Může jen tušit.  Den blbec – to bylo téma soutěže, kterou jsme vyhlásili v článku Den blbec: Když se daří, tak se daří.

Psaly jste, soutěžily, hlasovaly a vybíraly vítězku. Autorky tří soutěžních příběhů na téma Den blbec, které si můžete přečíst ZDE, se utkaly o první místo. Hlasování skončilo a na stupni vítězů se umístila čtenářka s nickem Krišpína. Blahopřejeme. Svou výhru očekávejte poštou. Všem ostatním přejeme více úspěchu v dalších soutěžích. Ještě jednou si můžete přečíst vítězný příspěvek.

Dámská jízda

V době pracovní nouze jsem vzala zavděk místem v potravinách. Dostala jsem důvěru vedení a každé ráno odemykala jako první obchod. Do práce jsem to měla asi 3 km, a tak jsem se domluvila s pekařem, který nám vozil pečivo a jezdil kolem našeho domu, že mě ráno sveze. Bylo to oboustranně výhodné, on nemusel čekat, až přifrčím vlakem, a já jsem pohodlně dojela do práce. Jednou mě varoval, že druhý den nepojede on, ale jeho kolega, který ale celou situaci zná, takže nemusím mít obavu, vše zůstane při starém i s odvozem. Ráno jsem jukla z okna, dodávka stála na svém místě.

Otevřu dveře spolujezdce a zahalekám: „Čekáte na mě?“ Neznámý řidič rozpačitě přikývl, že zřejmě ano. Tak jsem naskočila a vyrazili jsme. Po chvíli mi přišlo divné, že necítím žádnou vůni pečiva. Znejistěla jsem a opatrně se zeptala, jestli veze pečivo. Zkrátím to, nevezl! Auto měl plné hadrů do „sekáče“ a čekal na někoho jiného. Do práce jsem přikvačila s vyplazeným jazykem po svých.

Nu což, zasmáli jsme se tomu a já už se těšila na svoji další večerní hodinu orientálního tance. Jela jsem ještě s kamarádkou, já řídila. Nevím, co mě to popadlo, ale když jsem ve městě uviděla v dáli policejní hlídku, zvesela jsem zapěla: „No tak vidíš, Máňo, přece jsme tě lízli, tohle jsi nám, holka, dělat neměla.“ Následoval výbuch smíchu, až se můj stařičký citroen nakláněl ze strany na stranu. No a co myslíte, lízli nás! Dost dlouho jsem vysvětlovala, že jsem opravdu před jízdou nepožila a jsem jen veselá řidička.

Hodina tance uběhla a my se vracely domů. Byla už tma, tak jsme usoudily, že si na sobě necháme taneční kostýmy, přece nikde nevystupujeme, tak na co se zdržovat. Hustě pršelo a já přes protijedoucí auta přehlídla na silnici díru jako vrata. Následovala rána a pak: „Proč brzdíš, jeď dál.“ „Nemůžu, nemám kolo!“ V těch úžasných tanečních sukýnkách jsme vystoupily a mobilovaly o pomoc. Než přijela, tak u nás zastavilo auto plné ztřeštěných kluků, co nás zřejmě považovali za místní šlapky, a ptali se nás, kde tady máme švestky. Já přemýšlela, kde je švestková alej, kámoška, kde je hospoda U švestky. To, že hledají policajty, nás nenapadlo.

Konečně jsme měly opravené vozidlo a za sebou přednášku o tom, že rychklokurzy v autoškole jsou na nic, když sotva najdu v autě rezervu a neumím ji ani vyměnit. Vyřízená jsem se doplazila domů a byla ráda, že jsem konečně v bezpečí postele. Můj den blbec tím ale neskončil. Ráno na mě můj drahý civěl jako na blázna, protože před domem potkal místního bezdomovce v mých kalhotách! Jak jsem šla potmě domů, tak jsem si nevšimla, že mi upadly. 

Jak pravila moje kamarádka: Kurev devět svinskejch, svinsky svinutejch, tohle byl zase den!

Reklama