Reklama

Do Chorvatska jsem přijela na konci října roku 1994. Z černého nebe se spouštěly provazy deště do rozzlobeného moře, které bura šlehala do pěny. Na fotkách bylo blankytně modré. Z komínů oprýskaných paneláků vycházel kouř.

Spolkla jsem svou naivitu, plavky uložila na dno kufru, který jsem postavila ke dveřím. Pak jsem ze sklepa vytáhla kolečko a před domem vyčkávala, až mi z hor přivezou zásobu polen. Když se mi za pomoci novin a něco jako třísek podařilo zatopit, byla jsem černá, jako když jsem se zapomněla na slunci. To jsem pak z balkonu zahlédla, jak se rozpustile klouže na mořských vlnách. Odpustila jsem mu v mžiku nevlídné přivítání, nalila si víno, které jako by mě štípáním na jazyku probouzelo k životu. Z krabice od banánů jsem učinila váhavé rozhodnutí, že to tedy zkusím. Vybalila jsem nastartovaný kufr u dveří a zůstala krásných čtrnáct let.

Chorvatsko

Přestala jsem z Čech vozit mletou kávu, protože si s chorvatskou vodou nerozuměla. Přestala jsem se opékat na poledním sluníčku, protože jsem s barvou právě spařeného čuníka nikoho neoslnila. Mé blonďaté hlavě také došlo, že touhu místních koupit „stan“ neuspokojím starým dobrým „Áčkem“ s maskovací úpravou. Oslovit náčelníka místní policie „pane fízle“ jsem si se svou čtrnáctidenní chorvatštinou troufla však jen jednou. Budiž mi bláhové mládí, které má vše pod kontrolou, omluvou, a možná pomohla i skutečnost, že pro Češky měli na Jadranu vždycky trošku slabost.

Tak strašně moc jsem chtěla, aby mě rychle vzali do party, že jsem spolkla lžíci olivového oleje k snídani, další vetřela do vlasů, na těle jsem musela šetřit, protože mi muselo zbýt ještě na přípravu ryby k obědu. Chvilku to trvalo, než jsem českou netrpělivost přizpůsobila rytmu mořských vln. Viděli jste snad moře někam spěchat?

Nerudův postesk prostřednictvím pana Rybáře, že u nás nemáme moře, nese se hlavou českých turistů dál, když v sobotu nad ránem, po náročné celonoční cestě, pozorují mořskou hladinu a žaludek se svírá jak před poradou – máme pouhý týden na to, aby bylo doma poznat, že nám letos to moře vyšlo. Těsně.

Zvlhlá strouhanka na řízcích a stres, že pro zajištění místa na pláži ručníkem musíme vstávat pomalu jak do práce.

Chcete-li, aby pro Vás skutečně bylo rájem, a ne pekelnou vzpomínkou z rozpálené kolony na dálnici, vychutnejte si ho!

Nechte mořskou vodu zaschnout na kůži a polední žár přečkejte ve stínu oliv a dopřejte si grundle (vašim dětem budou určitě chutnat) a k nim sklenku domácího červeného vína. Na jeho chuť si budete muset zvyknout, stejně jako na fakt, že máte dovolenou a nemusíte nic, jen to co chcete. Projděte se třeba po tržnici, dejte se do řeči s místními, kupte si slamák, domácí olivový olej, saláty a ovoce, které pak budete všichni ochutnávat a vymýšlet takové variace, že řízek z domova a směs na boloňské špagety zůstanou bez šance. Zjistěte, jak vám chutná chorvatská káva hned za svítání, a když vám k ní místní doporučí rakiji, rozhodně ji neodmítejte. Jehněčí pod „pekou“, oslić s bramborem a špenátem, pljeskavica se sýrem, tenounce nakrájený dalmatský pršut, kalamáry... Chorvatsko není jen zemí více než tisíce ostrovů a ostrůvků, nabízí bezpočet chutí a vůní. Najděte si tu svou, nasbírejte si mušle a kamínky – jejich hodnota bude doma nebo na pracovním stole v kanceláři, nevyčíslitelná. Když se vám podaří Chorvatsko vpašovat pod kůži, zamilovat si ho, tak jak se to stalo mně, bude to na vás i vidět. Spokojenost z vás vyzařuje mnohem víc, než dokonalé opálené tělo. Vím, určitě si říkáte, kde na to všechno jako mám vzít? Všimla jsem si toho nejen v Chorvatsku, jedinou měnou, která skutečně platí všude, je úsměv.

A to po tom všemožném ochutnávání, vychutnávání a užívání si, dáte lehce, co říkáte?