Bylo to nádherné, hodné dítě a my byli v sedmém nebi. Stálo nás to mnoho úsilí. Nemohla jsem otěhotnět. V mládí jsem prodělala několik vleklých zánětů, a tak byla diagnóza neúprosná. Funguje mi jen jeden vaječník a šance na otěhotnění byla velice malá,“ vypráví paní Hana z Prahy 6.

Je to drobná žena s milým úsměvem a příjemnou energií. Tak nějak jsem měla pocit, že v jejím obličeji, ač pohledném, je všechno to, co mi vyprávěla, dobře znát.

Snili jsme o dětských bačkůrkách

„V mládí jsem byla hodně nemocná a svého manžela jsem poznala dokonce v nemocnici. Pracoval tam tehdy jako řidič sanitky. Dnes je pracovníkem Drop-in, což je trochu paradox,“ říká žena.

„Bylo nám tehdy – mně dvacet jedna a jemu dvacet sedm. Když jsme zjistili, že spolu chceme žít, začali jsme se pokoušet o miminko. Věděli jsme o mém stavu a pravděpodobnosti otěhotnění po první návštěvě specializovaného pracoviště po té, co jsem neotěhotněla ani po roce snažení. Manžel to vzal jako fakt, ale nehodlal se s tím smířit, a já byla hodně nešťastná. Bála jsem se chvíli, aby mě třeba neopustil. Po dítěti moc toužil. Vždycky hovořil o velké rodině a spoustě dětských bačkůrek. Cítila jsem se špatně, jako žena – matka, jsem selhávala,“ pokračuje Hanka.

„Jenže on to nevzdal, a tak dal sílu i mně. Prodělala jsem mnoho testů, léčby a jejich druhy ani nepočítám. Byla jsem v lázních, jezdili jsme do ciziny, vyhledala jsem léčitele, dokonce jsem se i modlila v kostele k Panence Marii,“  vzpomíná.

Štěstí jménem Míša

„V  červnu roku 1988 jsem nakonec otěhotněla, díky neúnavné péči a snažení lékařů ze specializovaného pracoviště nemocnice v Praze u Apolináře. To víte, asistovaná reprodukce byla v té době ještě v plenkách,“ vysvětlila Hana.

„Strašně jsme se těšili. Těhotenství jsem měla sice rizikové, ale proběhlo úplně v pohodě. Narodil se nám Michal. Bylo to začátkem března,“ upřesnila.
„Bylo vám to takové krásné miminko, nádherný andílek s blonďatými vlásky. Zářili jsme štěstím jako lapióny,“ říká.
„Vychovával se sám. Byl poslušný, tvárný, tichý. Vydržel si hrát hodinu s jednou hračkou. Zlaté dítě. Jen se bál tmy. Říkával, že je jako dům pro ošklivé věci. Dostal lampičku, aby mu bylo dobře. Syn neměl nikdy důvod myslet si, že nemáme zájem o to, co cítí a jak mu je. Navíc já jiné dítě už nepočala, i když jsme se snažili. Řekli jsme si, že máme Míšu, a byli jsme za něho vděčni,“
vypráví a pokračuje.

Ještě jednou a zabiju tě

„Všechno se začalo měnit až ve školce. Když mi poprvé řekla učitelka, že Michal je zákeřný a že ubližuje druhým dětem, nevěřila jsem jí a dala ho okamžitě jinam s tím, že ho nemá ráda. Dnes mě to mrzí. Problémy se stupňovaly a s příchodem do školy začalo malé peklo. Malé, protože velké teprve přijde.

Učil se celkem dobře, ale kantoři si stěžovali na charakter. Nejeden poukazoval na to, že Míša je zlý, že je neupřímný, a jedna jeho učitelka dokonce řekla, že ho těší, když někdo pláče. Tehdy jsem se polekala. Když mě navíc učitel na tělocvik upozornil, že Michal se chová velice nefér a surově i při sportovních hrách, a díky tomu jej vyloučil z kroužku košíkové přesto, že jeho výkony by byly pro družstvo přínosem, vzala jsem ho do poradny,“
vzpomíná.

„Tehdy jsem dostala první studenou sprchu. Michal tam nejen ztropil hroznou scénu, hodil na zem nějaké papíry s testy a lékařku nazval krávou, ale pokusil se mě tehdy uhodit. Bylo mu v té době jedenáct. Protože byl v té chvíli se mnou manžel, neudržel se a jednu mu vrazil. Bylo to poprvé, kdy ho někdo z nás uhodil. Na to, co řekl, nikdy nezapomenu. Podíval se na manžela pohledem, který nedokážu popsat, a vyrazil sebe: Ještě jednou a zabiju tě za to. Tehdy jsem celou noc plakala,“ říká žena.

Volně přeloženo  šmejd

Podle diagnózy psycholožky má Michal narušený charakter, je citově plochý se sklonem k nezvládnutelné agresi. Má snížený práh citlivosti a je psychotik.

„Dostal prášky, které jsem mu drtila do jídla, protože je odmítal brát. Na základní škole byli rádi, že se ho zbavili,“ říká Hanka.

„Už byl na třech učilištích, nikde nevydrží, nemá přátele, baví se tím, že nás trápí. Nebudu vám vyprávět, kolikrát už nás okradl,“ pokračuje.  
„Nedávno jsem se neudržela a řekla jsem mu, že jsem s láskou vychovala grázla. Uhodil mě do tváře!“ 

Už aby byl pryč

„Nemohu nic. Tolik jsme  ho chtěli, a teď se těšíme, až se odstěhuje. Až ten jeho bezcitný a pohrdavý pohled neuvidím, přestanu třeba tak často brečet. Tak jsem snila o vnoučcích, a teď se modlím, aby se neoženil. Neumím si představit, co by prožívala jeho žena. Jsme rodiče, kteří selhali?“  ptá se se slzami v očích.

Paní Hana vyprávěla ještě dlouho, a není to vůbec hezký příběh. Stále se vracela k tomu, jaký byl Michal, když byl malý, a hodně plakala.
Nejhorší dotaz, který vám může v tomhle případě člověk položit, je proč? Co jsme mu udělali?

Michal s úspěchem bral drogy, pije, hraje automaty, krade, bije svou matku, která si ho doslova vymodlila a s láskou vychovala, a je mu všechno jedno.

Snad jen jedna věc ho dokáže opravdu potěšit – dívá se rád na záběry autonehod, horory a válečné filmy. Až z toho člověka mrazí.

Je to spodivem, ale i tak krásný a čistý akt, kdy dáme s láskou život člověku, může způsobit, že tím zničíme svůj vlastní.

Reklama