Žijeme v době, kdy se v naší zemi při každém zhruba padesátém porodu narodí vícerčata. Přečtěte si příběh paní Pavlíny, která vychovává trojčata, a není to skutečně jen radost. Starostí je víc než dost.

trojčata

„Když jsme šli s partnerem na kliniku, těšili jsme se, jak konečně budeme mít miminko,“ vzpomíná na umělé oplodnění mladá maminka Pavlína, „to jsme ještě netušili, kolik té radosti se nám narodí.“

Technologie jde dál

Pokrok člověk nezastaví, a tak i technologie v oblasti umělého oplodnění kráčí mílovými kroky. Pomalu pomíjí doba, kdy jste nevěděli, jestli se po oplodnění narodí jedno, nebo více miminek. Myslím, že brzy nastane doba, kdy si budete moci vybrat, zda chcete holčičku, či chlapečka. To ale nebyl Pavlínin případ...

Trojčata

„Byl to zázrak,“ vzpomíná na pocity po porodu Pavlína. „Vůbec jsem v tu chvíli neuvažovala nad tím, jaké problémy mohou nastat, ale viděla jsem už od začátku, že je Mikuláš nějaký nesvůj. Měl radost, byl naměkko, to jo, ale v očích jsem mu viděla i starosti.“

Mikuláš, Pavlínin partner, už od počátku tušil, že tři děti znamenají velké náklady, které si skoro nemohou dovolit. „Problémy přišly hodně brzy. Brzy jsem zjistila, že tři děti sama doma nezvládám, ale Mikuláš musel trávit o to víc času v práci, aby nás zabezpečil,“ vysvětluje Pavlína.

Porodné...

„Bylo to až směšné. Naštěstí jsme si dělali finanční rezervu a neříkám, že těch asi dvacet tisíc, co jsme dostali, nám nepomohlo, ale náklady na pořízení potřebných věcí jsou úplně jinde,“ říká Pavlína: „Co se týče domácích věcí, asi by to bylo stejné jako s jedním dítětem, tedy krom toho, že si všechno musíte vynásobit a třeba u postýlky to není zrovna láce, ale horší to je s cestováním...“ Pořídit tak museli velké auto, autosedačky a speciální kočárek. „Původně jsem chtěla mít nové věci, ale to bychom prostě nezvládli, tak máme autosedačku každou jinou.“

Těžké rozhodnutí: chůva

Starat se o tři miminka v jednom člověku není možné. „Hrozně moc závidím velkým rodinám, kde se o děti stará široké příbuzenstvo. Já jsem nikdy nechtěla bydlet s mamkou ani s tchyní, ale dnes musím říct, že mít je po ruce je k nezaplacení. Mám jen jedny ruce a uhlídat tři čipery, to prostě nejde, představte si jen to kojení, kojíte jedno, a co ty další dvě? Křičí v postýlce, vyžadují pozornost... Byla jsem vlastně pořád zavřená a děti nebyly šťastné, Mikuláš byl utahaný a strhaný. Tak jsme si jednoho dne řekli dost a pořídili si chůvu. Martina studuje, ale může u nás být hodně dlouho, je to takový přirozeně mateřský typ.“

„Když dnes jdeme ven, dodává Pavlína, „a lidé mě zastavují, koukají do kočárku a říkají, jaké jsme měli štěstí, většinou kroutím hlavou a říkám, že to je dřina. Kdo to chápe, jsou ostatní maminky.“

Čtěte také...

Reklama