Stála přede mnou ve frontě u pokladny. Prstem zametala rozsypaná zrnka mouky polohrubé, která budila pohoršení na černém pásu. Sáček bonbonů, který s moukou tvořil nákupní pár, posunula drobnou ručkou o kousek dál, aby snad nechytil manýry rozpustilé mouky.

kid

Podívala se na mě a její – odhaduji – čtyři roky v překrásných kukadlech ve mně hledaly spojence pro faktickou událost – té pokladní to neskutečně trvá. Usmála jsem se. Nastavila dlaň, aby do ní schovala drobné, které dostala nazpět. Mouku a bonbony uložila do malé látkové tašky s takovou obratností, že jsem měla chuť ji ještě chvíli pozorovat. Nákup jsem „kelímek sáček tetrapak“ narvala do síťovky, až se oka na ní vztekala, jak nepraktická jsem, a vyběhla ven, aby mi předmět mého zájmu zatím neutekl.
Seděla na bobku a ze zábradlí odvazovala malého černého pejska, který tam na ni trpělivě čekal. Odvázala jsem tedy svého bílého a netrpělivého a šla kousek cesty s malou treperendou, která s moukou v tašce musela přejít přes silnici a nezapomněla se předem rozhlédnout. „Jsou mi čtyři roky a chodím do školky,“ potvrdila můj odhad od pokladny. Její malý černý pejsek způsobně cupital u nohy, můj parodoval jeden z nejnáročnějších loveckých úkonů – norování. Měla jsem co dělat, kočírovat psa, nerozsypat nákup a srovnat si v hlavě, že ta malá žabka teď s babičkou bude péct koláč a ví, že na něj potřebuje polohrubou mouku. A je úplně jedno, že si o ni řekla paní prodavačce. Žasla jsem obdivem nad její samostatností a musela jsem konstatovat, když jsem vlála za svým bílým psem, teď už sama, protože Adélka se u jednoho z rodinných domků od nás odpojila a řekla mi „Ahoj“, že mám problém. Má dcera je téměř třikrát starší, určitě má stejně krásná kukadla, ale také zcela jistě v tuto chvíli sedí u počítače, snídani má nachystanou po levé ruce a oblečení po pravé. A možná ví, že koláč se krájí teprve, až vystydne.

A hádejte, kdopak za to asi může?

Opakovaně jsem se snažila, při různých podobných setkáních s dětskou samostatností jinde, zastydět se doma a něco s tím podniknout. Vychovat z holčičky ženu, o které muži sní, která vidí jablko, a hlavou se jí okamžitě táhne myšlenka závinu k odpolední kávě. Ženu, která ve volných chvílích žehlí, zavařuje vše, co roste v okruhu třiceti kilometrů.   

„Teď nastane teror, nová doba!“ Vánoce klepaly zítra na dveře a já vítězně tasila linecké těsto, dcera mě po očku a s pubertálním úsměvem sledovala, když jsem se s válečkem v ruce a stále další a další mouku snažila vyválet placku, která by aspoň trošku spolupracovala. Na výzvy, ať se připojí ke své statečné a bojující matce, reagovala tím, že teď to určitě nejde, protože má myšlenku. Vstala až ve chvíli, když jsem prapodivné tvary (dodnes nechápu, že se vzepřely jednotné formičce a udělaly se takhle nehezky pro sebe) vyrvala ze spárů trouby, se kterou si, navzdory letitému vztahu, stále vykáme. „No, mami, vypadá to, že letos bude zase u nás péct cukrárna za rohem.“ Cítila jsem úlevu, že mi mé dítě tak rozumí, a pozdě v noci, když jsem se pokoušela ochutnat cukroví, které jsem pracně upekla, vybavila se mi legrační příhoda s ponožkou, kterou jsem při jednom záchvatu ručních prací zvětšila o celé číslo. Rukama jsem si prohrábla vlasy plné vanilkového cukru a začetla se do řádků, které ona – zatím co já jsem řádila v kuchyni – napsala. Byly tak umně poskládané, rozplývaly se do chutných vět a měly v sobě svobodu čerstvě vypraného prádla, tak trošku do větru roztančeného na prádelní šňůře. Podepřela jsem si hlavu a usmála jsem se. Došlo mi, že ač rozhodně nejsem ukázková hospodyňka a má dcera tento talent neumět vše, ale nehroutit se z toho, zdědila po mně, vedu si dobře. A že jednou se do jejích řádků zamiluje někdo tak, jako by si vychutnával jablečný štrúdl. Pardon, závin.

Čtěte také:

Reklama