Jak pravil J.W.Goethe: „Nemůžeme děti vlastnit jako majetek a vychovávat je k obrazu svému, ale měli bychom je respektovat a přijmout takové, jaké jsou, vytvářet kolem nich zdravé prostředí, našlapovat po špičkách a kultivovat jako perličky“.

Donedávna u nás přetrvávala autoritativní výchova, čímž nechci říci, že zmizela úplně. Ale přece jen výchova se zliberalizovala. Bohužel v některých případech až přespříliš. Děti nemají předem daná pravidla a řád. Je potřeba stanovit hranice, kde se dítě může pohybovat, a jestliže se tam pohybuje, tak ho odměňovat a posilovat v žádoucím chování. A teprve když udělá nějakou chybu, potom má trest své opodstatnění. Stává se, že když dítě překročí tyto hranice, začne vyžadovat své vlastní meze. Pak dochází k extrémům – rodič buď ustupuje a povolí potomkovi vše, co si on usmyslí anebo přikročí k většímu tělesnému trestu. Každý takový extrém má negativní dopad na vývoj dítěte.

S výchovou dětí by měli rodiče začít už od kolébky. Konkrétně bych rodičům doporučila nepěstovat zvyk nemluvit s dítětem. Dítě je osobnost, sice nevyzrálá a nedospělá, ale osobnost. A podle toho bychom s ním měli jednat. Nedívat se na ně svrchu a poučovat jej. Dítě tomu pak nerozumí. Je třeba přesně formulovat dítěti normy a pravidla chování v rodině a dodržovat je, jít příkladem. Naučit je zvládat stresové situace, řešit konflikty a posilovat jeho tělesnou i psychickou odolnost. Myslím si, že řada rodičů by si měla vzpomenout na své dětství, jak určitý trest vnímala, co si tenkrát říkali o svých rodičích, a zužitkovat své prožitky ku prospěchu a výchově svých dětí. Nemůžeme po dítěti chtít, aby se chovalo podle formy, kterou jsme mu nastínili a sami se jí neřídit. Přestáváme být vzorem a výchova se míjí účinkem. Ukazujeme dítěti, že nedržíme slovo a klademe na ně přehnané požadavky, které sami neplníme. Že tu nepsanou smlouvu, kterou jsme s ním uzavřeli, porušujeme.

Tělesné tresty jsou relativně častým steskem dětí. Vždy záleží na věku dítěte, na četnosti a opakování trestu a zejména potom na jeho intenzitě i důvodu, abychom si utvořili představu o tom, odpovídá-li tělesný trest "výchovnému počinu" a je buď selháním rodiče, nebo vyjádřením jeho osobnosti a chování, nebo bezbřehým násilím. S dítětem takovou situaci probereme a nabídneme možnost řešení.

 

Nedávno jsem četla anketu, kterou uspořádal 15-tiletý mladík a ptal se 50 mladých lidí ve věkovém rozpětí 14 – 22 let na jejich názor týkající se tělesných trestů a  jestli má rodič právo uhodit vlastní dítě. Kupodivu 46% zúčastněných s právem rodiče na fyzický trest souhlasilo, ale dle individuálního posouzení situace, 26% se také vyslovilo pro s podmínkou, že tělesný trest by neměl být krutý. Třetí skupina byla zásadně proti jakýmkoliv tělesným trestům.

V následné diskusi se názory různily. Převážně proti trestům byla děvčata, většina chlapců to považuje za normální a uváděli, že „je to občas potřeba.“ Všichni se ale shodli na tom, že pokud trest fyzický, tak by si rodič měl, ač je v tu chvíli rozčilen, uvědomit, je-li opravdu nutné tímto způsobem dítě trestat. Všichni mladiství odmítali tzv.pohlavky či facky či jiné bití. Jediné přijatelné řešení je „pár pořádných přes zadek“. Upřednostnili ho před domácím vězením, které považují za omezovaní svobody dítěte. Zároveň zazněly názory, že by dítě mělo pocítit, že přestože dostalo trest, rodič jej má rád.


Každý tělesný trest je provázen stresem, zvyšuje pohotovost k agresi, brzdí vývoj osobnosti a učí postoji naučené bezmoci, poslušnosti a podřízenosti. Snižuje se tím sebevědomí dítěte. Ale pokud se vrátím na začátek, musím si stát za svým, že fyzické tresty jsou někdy přijatelnější než tisíckrát opakované domluvy. Musí se ale jednat o tresty přiměřené a neplést si je s týráním dítěte. Dítě by se mělo více chválit než trestat. Ale občas to „plácnutí“ pomůže, nemyslíte?

Reklama