V poslední době se stále častěji stávám terčem různých obchodníků a nabídek, které nemohu odmítnout. Aspoň podle nich. Jsou si zcela jisti, že mi zlepší život, a to jen za pár stovek měsíčně! Poznám prý takový komfort, o kterém se mi nesnilo.

A mají skutečně pravdu. Aspoň z části – nesnilo. Nejhorší je, že se životním stylem (který podle mě není zas tak divný) tak nějak vymykám všem těmto nabízečům, kteří přesně vědí, jak se ptát a jak pokračovat, když odpovím tak, jak odpovím. Dokonce mají předepsáno, kdy mají případně ukončit rozhovor.

Bohužel na mě většinou připraveni nejsou, což skvěle dokládá historka z pátku. Na telefonní číslo, které skoro nepoužívám (je záložní a skorotajné), mi najednou někdo volá. Vzhledem k tomu, že neznámí jej nemají, zvedl jsem to. Na druhé straně se ozvala jedna nejmenovaná firma poskytující kabelovku a satelit a prý jestli můžou rušit. Můžou, ale jasně jsem jim řekl, že jim asi nepomůžu.

Tak prý mají supervýhodnou nabídku na satelitní soupravu zdarma! Pauza pro můj jásot, do které však řeknu pouze: Nemám televizi. Hlas pokračuje: „A přejete si tedy vyzkoušet naše služby tři měsíce zdarma?“ Poněkud zřetelněji artikuluji znova: „Já ale nemám televizi.“ Pořád nic: „No to nevadí, ale o ten satelit byste zájem měl“? Asi po minutě vysvětlování, že satelit je mi na nic, když nemám televizi („Ale nechcete si ho vyzkoušet?“) a další půlminutě skoro přísahání, že si televizi nebudu kupovat ani kvůli satelitu, ani kvůli jeho očím, konečně pochopil.

Rozhodně pochopil, že nemám televizi. Ale dozajista nepochopil, proč ji nemám. Každý má přece televizi, ten moderní oltáříček, ke kterému se při pravidelné zpravodajské modlitbě mezi sedmou a osmou hodinou večerní připojuje celá rodina! Co jsem to za zrůdu a vyvrhele, že nemám televizi? V jeho hlase jsem cítil lítost, soustrast a soucit. Jsem asi chudý, že nemám na televizi. Nebo jinak nemocný.

Co mu mám vysvětlovat, že místo zpráv (které znám už hodiny z internetu) mezi sedmou a osmou nejčastěji sedím ve svojí soukromé čajovně a něco si čtu nebo si s někým povídám a u toho poslouchám hudbu (opravdovou). Je to zvláštní, jak samozřejmá je dneska televize. Jak se zapne, aby bylo něco zapnutého.

Není to přece nic výjimečného – nemít televizi. Není to ani méněcennost, ani hrdinství. Nemám ani pevnou telefonní linku a nechci ji ani za korunu, což udivuje podomní obchodníky, o kterých vím, že ta koruna by mě přišla zatraceně draho.

Když mě na ulici zastaví kvůli marketingovému průzkumu, zjišťují, že odpovídám nestandardně a že na mě nemají kolonky. Bezradně na mě hledí a mně je jasné (taky jsem to za studií dělal), že když budou muset rozhovor ukončit moc brzy, nedostanou peníze. „Tak mi ukažte, co mám za možnosti,“ rezignuji nakonec, protože těch deset minut mě vážně nezabije.

A tak se aspoň zprostředkovaně dovídám, co si mám myslet a co mám říkat, abych byl „normální“, abych poslouchal svůj instinkt jako statisíce lidí kolem a byl originální přesně podle mustru, který pro nás ustřihli v reklamních agenturách a do něhož se musíme napasovat, i když nám vůbec nesedí.

Je tohle všechno ale nutné? Máme zapotřebí nechat se ovládat výhodnými nabídkami a poslouchat, co že si vlastně máme myslet? Nemyslím. Namísto toho všeho cirkusu si večer zapálím svíčku a budu meditovat nad nesmrtelností chrousta a nad tím, jak by bylo hezké mít za oknem satelit bez televize uvnitř...

Reklama