toto heslo razí i na Silvestra naše čtenářka s nickem lenig, které ještě jednou děkuji, že zachránila silbvestrovské vydání a možná i mně hlavu

Silvestry poslední roky trávím doma. Nemohu nikam, kde se kouří, ani nepiju, takže do společnosti se mi nechce. Navíc shodně s manželem  „všude dobře, ale doma nejlépe“, takže si na Silvestra „žíly netrháme“. Uděláme si pár chlebíčků a jednohubek, navaříme čaj, když je počasí, vyjdeme si někam na procházku. Vlastně obyčejný den.

Ale dneska jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi jako mladá chtěla být in. S přáteli jsme se domluvili, že by mohlo být krásné strávit poslední den v roce na Ještědu. Psal se rok 1979, bylo mi sladkých 18, chodila jsem vážněji se svým prvním klukem. Kamarádka měla taky hocha, takže půjdeme ve čtyřech. Neznalí skutečnosti, zato z domova naučeni bontonu, jsme se domluvili, že my dvě půjdeme v dlouhé černé sukni a halence, kluci v obleku. Sraz jsme si dali u tramvaje a již společně jsme se vydali do cíle naší cesty.

Nahoru hezky lanovkou, auto v tu dobu nikdo z nás neměl. Už když jsme si odkládali kabáty v šatně, přezouvali se z kozaček do tanečních bot, koukali se na nás ostatní divně. Kolem se potulovali lidé v riflích a tlustých svetrech. „To jsou asi turisté, co zde v hotelu bydlí! „ Pomysleli jsme si a šli se usadit k předplacenému stolu.

Jaké bylo naše divení, že jediní, doslova a opravdu jediní, kdo jsme byli oblečeni do dlouhé večerní, jsme byli my 4. Ostatní celý večer opravdu proslavili ve sportovním oblečení, muži většinou v džínách a trikách, ženy buď taky tak nebo měly kalhoty a trička.

Zprvu jsme se cítili divně, ale pak jsme si řekli, že jen my 4 jsme asi z domova znalí, co se do společnosti sluší a patří...

Večer proběhl tak nějak podle našich představ, hrála hudba, v ceně vstupenky jsme měli nějaké oříšky a brambůrky, 2 večeře, na půlnoc lahev šampaňského, taková klasika tehdejší doby.

Když asi ve 2 hodiny ráno oficiální SIlvestr s programem skončil, šli jsme do šatny, ale stal se průšvih, nemohla jsem najít lístek od šatny. Lidé postupně mizeli, přátelé na nás nejprve čekali, ale pak se báli, že nám ujede poslední lanovka, takže se rozloučili. A my, i když jsme říkali šatnářce, jak vypadají naše svršky, nedala a trvala na svém, že musíme počkat, až co zbyde. Jenže nepočítalo se nějak s tím, že dost lidí v hotelu i bydlí a mohou mít v šatně svoje kabáty. Takže nám lanovka ujela a teprve někdy ve 4h ráno nám byly vydány poslední ze zbývajících kabátů. To už i šatnářka chtěla jít totiž na svůj pokoj.

My s přítelem šli nakonec dolů pěšky, neboť pokud si pamatuji, první lanovka měla jet až v 7 nebo 8h ráno...Asi v tolik jsme se sněhovými závějemi dostali dolů, často jsme si kecli na zadek, já měla tu dlouhou sukni a kozačky na podpatku., tak si to asi dokážete představit.

Dole ve městě jsme počkali na první tramvaj, která nás odvezla domů.  Přítel (vycepován mými rodiči) mě doprovodil až domů, kde jsme horko těžko vysvětlovali, že jsme tu noc sice strávili spolu, ale ne v pelíšku...A sám zase dvěma tramvajemi odjel zpět k jeho rodičům.

Je to už opravdu spousta let, ale na svého prvního Silvestra mezi lidmi nezapomenu asi nikdy...

Srdečně zdravím a přeji všem krásného Silvestra a hodně zdraví a štěstí do Nového roku.

přání

Lenig

Milá Lenig, díky nejen za pěknou příhodu ze Silvestra, ale i tisíceré díky za mou „záchranu“ . V euforii z dnešního hojného počtu příspěvků jsem úplně přehlédla, že admin už si žije rokem 2013 a vesele jsem sázela příspěvky v domnění, že vycházejí. Až vy jste mě upozornila na to, že „nikdo“ nepíše!!!!

Reklama