Bulvár

Vstup do ráje zakázán

 

Jarmila Loukotková začala psát v sedmnácti letech, první knížku vydala v roce 1940. Byly to povídky z antiky; od té doby zaujímala antika přední místo v její tvorbě.

Po maturitě na reálném gymnáziu v roce 1942 pracovala jako úřednice. Po válce vystudovala estetiku a francouzštinu na Filozofické fakultě UK v Praze, v roce 1946 strávila jeden semestr na univerzitě v Ženevě.

Po drobnějších pracích a dramatických pokusech vydala v roce 1949 román Není římského lidu, který ji rázem vynesl do popředí čtenářského zájmu. Mezi další autorčiny romány z antiky patří dvoudílný Spartakus, Pod maskou smích či Křik neviditelných pávů.

Zastavila se i ve středověké Francii knihami Navzdory básník zpívá a Bůh či ďábel. Do češtiny přeložila celé dílo francouzského básníka Françoise Villona a aforizmy Françoise de La Rochefoucauld.

Třetí sférou zájmů je problematika současné ženy, objevující se v dílech Vstup do ráje zakázán, Medúza, Lhůta prošla a Dar jitra prvého. Ze současnosti je i psychologický román Odměna.

Jarmila Loukotková doposud vydala osmnáct titulů.

 

To už má někdo takový osud. Vždycky bude jen v pekle, nikdy nepřijde do ráje. Nepatří tam prostě, není povolán. Tak jako nad peklem je nápis Lasciate ogni speranza, nad branou ráje visí cedule Nepovolaným vstup zakázán. Já jsem nepovolaná.

Šestnáctiletá Alena vyrůstá v rodině, které tvrdě vládne autoritativní matka. Alena ji nemá ráda a neváží si ani slabošského otce, který se matce neodváží odporovat. Alena poslouchá, byť se zaťatými zuby, ale sní o svobodě a lásce, chce se stát herečkou. Jednoho dne potká Přemka, zamiluje se a – vzbouří.

 

 

Ukázka z knihy:

 

„Ten člověk nikdy neví, kdy má zvednout kotvy,“ řekla mami, když odešel doktor Lebeda.

Je pravda, že u nás seděl skoro tři hodiny, ale je taky pravda, že mami ani na konci jeho návštěvy nejevila žádnou netrpělivost, a já bych poznala, že je netrpělivá a že ji čerti berou, ať se ovládá jak chce. Naopak se na doktora usmívala nejbělostnějším úsměvem, dvakrát uvařila kafe, a dokonce vyvalila sud, to jest přinesla domácí vaječný koňak.

„Hm,“ udělal na její nájezd tati, když se mami hned po Lebedově odchodu tvářila, jako kdyby ho nebyla zdržela právě ona.

A co taky by řekl jiného než hm. Zastat se doktora Lebedy se neopovážil a přitakat se mu zřejmě nechtělo. Má doktora docela rád a vždycky lituje, když Lebeda přijde, a on není doma.

Doktor přichází neohlášen, asi tak jednou do měsíce, a povídá si s tatim o kulturních novinkách ve městě i v Praze, o tom, co chystá ochotnický soubor v Unhošti a závodní klub Dolu Zápotocký v Dubí, které knížky vyšly, jaký je ten který film a co viděl v Praze v divadle. Když přijde a tati není doma, zdrží se u nás zdvořilou čtvrthodinku a odporoučí se.

„Vidí, že máme rodinný věci k projednávání, a sedí a sedí a mele,“ rozvíjela mami nezadržitelně dál svou ideu o netaktnosti doktora Lebedy.

„Z čeho moh, prosím tě, vidět, že máme rodinný věci?“ žbrblal tati, ale ne moc nahlas.

Jenže mami slyšela. „Mluvilo se o tom, že mi zemřel otec, a na stole leží parte,“ pokračovala už povážlivě útočně, až jsem stáhla hlavu mezi ramena a začala vědychtivě listovat v algebře.

Tati na to nic.

„A zavřete někdo to rádio, místo smutku se tady vyhrává jako u kolotoče.“

Spíš jako na střelnici, myslela jsem si.

Z rádia pěl Matuška nejnovější:

 

Jenom jedna ze sta,

co jich v světě je,

pro mě vede cesta,

cesta do ráje.

 

„Aleno! neslyšelas? Pošli ho do toho ráje. Pustíš si to, neposloucháš, ale jen když to řve. Kolikrát jsem ti říkala –“

Nebyla to pravda, já jsem to vůbec nezapnula. Zapnul to tati, když chtěli s doktorem Lebedou poslouchat Lidé, život, doba. Ale aby uměl říct, zapnul jsem to já, a ne Alena, tak na ni pořád neřvi, to už nečekám, to vím, že se nikdy nestane.

Rádio jsem vypnula.

„Já se divím, když někdo vidí, že jsou tady rodinný věci... Kdo má poslouchat tu jeho supnplauderaj? To je taková nevychovanost... Škoda že má akademickej titul,“ nanášela mami další barvy na portrét doktora Lebedy.

Když přišel, střelhbitě se vysoukala ze svých přičpělých svršků „naprodoma“ v barvě, které říkám šeď krematorní, převlíkla si svetr z Domu módy a přibarvila se rtěnkou. Když potom vystoupila vylepšená na scénu, cuklo doktorovi levým koutkem – měl z toho zřejmě legraci. Bodejť by neměl, on je místní figura obletovaná, svobodný, něco přes třicet let, právník ve zdejší advokátní poradně, majitel auta a vilky na Rozdělově a hezoun k pohledání, vysoký, s růžově snědou pletí a plavými, vlnitě rozhozenými vlasy, s úsměvem kovboje a očima prvního milovníka, s hlasem jako nejměkčí hnědý plyš a s rameny jako břevno kříže Krista Pána. Ten je zvyklý, že se paninky honem přepudrujou, jak se objeví. Taky Pavlína, i když je tak ohromná holka, je z něho celá pryč – onehdy jsme se kvůli němu pohádaly, protože já jsem jí řekla, že nechci, aby moje nejlepší a vlastně jediná přítelkyně byla tak blbá. To může rovnou kamarádit s Hankou Vočadlovou a bude to totéž.

Jenže mami měla asi dopal sama na sebe, že i ona, která je rozená Pražka a zakládá si na tom a která studovala na prvním reálném gymnasiu Krásnohorská, podlehla zjevu provincionálního esa, a tak na něj začala štvát, jak za ním zaklaply dveře. A hned si přistrčila k ohni polívčičku, svůj šašlik zvaný akademický titul, kterým tatiho krmí při každé jen trochu možné příležitosti, protože ji hněte, že on vysokou nedodělal.

„Škoda že má ten Lebeda akademickej titul,“ opakovala tvrdošíjně.

„Co s tím má co dělat akademickej titul?“ dal se tati nachytat, a to neměl.

„Takovej libovej krasavec, neví, jestli má zločince chránit u soudu, nebo je hrát u ochotníků, a doktorát má.“ A ty ne, ty ňumo pompílie – to ale tentokrát kupodivu nedodala.

„A co to má co dělat s tvým funusem?“ snažil se tati vykličkovat. Ale z bláta do louže.

„Jak to s mým? Copak to není taky tvůj funus?“

Chvilku se o to poslední sbohem tahali, až mami přeladila:

„No objednal jsi ten věnec?“

„No objednal.“

„A tu stuhu jen papírovou?“

„Papírovou.“

I tu bílou kytku na rakev za Alenu a tou...“

„...bílou mašlí s nápisem Drahému dědečkovi sbohem Alenka. Jo. Objednal.“

Alenka! Jako kdyby nestačilo docela obyčejné Alena. Alena je pojmenování právě tak na pohřební stuhu nebo na jinou příležitost, pojmenování mezi lidi, vyslovované s rozplizlou láskyplností – vlastně ne, na veřejnosti takhle předvádí mateřskou něhu jen mami. Tati mně i před druhými říká Aleno. Zato mami na mě doma huláká Alenóóó!! tak docela bez jakéhokoli citu, že moje jméno vyznívá jako nadávka. Tu zdrobnělinu nenávidím, ať mi ji řekne kdo chce a jak chce doopravdy nebo falešně, a třídím si lidi na kladné a záporné, podle toho, jestli mi říkají Aleno, nebo Alenko.

Ostatně nebyla jsem vůbec smutná, že dědeček Machač umřel. Nerozuměla jsem mu, nemohla jsem se v něm ani trochu vyznat, v tom, co říká a proč to říká a jak vůbec může myslet vážně to, co říká. Se svou věčnou chutí k jídlu a všemu mastnému a s ondatřími kníry a se zálibou v dechovce byl pro mě živočich, a ne dědeček. A od té doby, co se tenkrát v šesté třídě s mami na mě tak nenávistně vrhli, od té doby jsem ho dokonce nemohla vystát. Takové věci se žábě neříkají, tím spíš ne tak škodolibě, a vůbec už je neříká dědeček vnučce – dědečkové jsou na světě od toho, aby pofoukávali a hojili, a ne aby dělali rafany zakomplexovaným matkám. A tak mi bylo celkem jedno, že umřel. Asi to svědčí o tom, že mám mizernou a bezcitnou povahu, jak někdy říká mami, když má svůj den.

„Jen aby ty kytky nevypadaly, jako když je vytáhne ze smetiště, jako když umřela Marie –“

„Za to já už nebudu moct, co dodají, a teď bych něco jed.“

„Jen mě, prosím tě, nezblázni. Já se nepřetrhnu. Když jsi moh tři hodiny poslouchat Lebedu, teď snad pár minut na jídlo počkáš.“

„Počkám, ale bez těch drštěk by to nešlo?“

„Tedy tohodle života už mám dost, abys věděl!“

„Já taky! Já nevím, že u nás se neobejde nic bez kraválu a sprostot!“

Jako odpověď vzteklý mamin pláč.

„Kdo to má pořád poslouchat, to tvoje rejpání,“ pokračoval tati.

„Co na mě řveš?“

„Ty jsi s tím řvaním začala! Ty už to jinak neumíš!“

„Mlč už!“

„Ani mě nenapadne! To bych se na to podíval, aby tady muselo jít všecko s kraválem!“

Úpěnlivý pláč.

Křičeli jeden víc než druhý a já se snažila do sešitu na algebru jejich hlubokomyslné repliky zachytit – to vždycky lituju, že neumím těsňák. (Řekly jsme si s Pavlínou, že napřesrok se dáme do těsňáku zapsat – ale u nich doma se nehádají, ona chce na těsnopis jen z touhy po vědění.) Protože když oni se hádají, jde z toho hrůza, že by člověk radši skočil z okna nebo se probodl nebo co, jen aby toho nemusel být svědkem – a když si za pár dní svůj záznam přečtu, nemůžu věřit očím, jak jsou ty jejich hádky pro nic, jak vůbec nic neobsahují. Jen přiměřený řev a úpění jim dodává majestátu jako angorské kočce chlupy – bez nich je to smutná, politováníhodná kostřička.

„Takhle mě rozčilit! To nestačí smrt mýho otce! Ještě vlastní muž mi za to udělá scénu! Jako u primitývů! K jídlu si vezměte, co chcete, já teď nemůžu nic dělat, jak jsem rozčilená, a Aleno, ne abys načala lančmít nebo mandarinkovej kompot, ty hned využiješ situace a vystrojíš si banket. Jsou tam sejry. A uvař mi čaj a přines mi meprobamát, já si jdu lehnout.“

Takhle to končívá. K večeři matka nadivoko a já dělám saniťáka a lítám od postele k posteli, jednomu čaj a prášky, druhému mokrý hadr na hlavu a vodu s citrónem.

Ráno se oba probudí, jako by se večer nechumelilo, a nejčastěj se v dojemné svornosti vrhnou na mě a začnou mi vytýkat kdejakou hnidu, protože se přede mnou stydí za ten svůj večerní koncert; tak abych si snad nemyslela, že jsem bez chyb.

 

 

Knihy Jarmily Loukotkové v nakladatelství MOTTO

Dar jitra prvého

Medúza

Odměna

Pod maskou smích

Spartakus. Před námi boj

Spartakus. Smrtí boj nekončí

Žít jednou spolu

 

Novinka! Váz., 224 stran, 189 Kč

 

   
25.05.2005 - Společnost - autor: katchaba

Komentáře:

  1. avatar
    [26] sjuu [*]

    ale jeji historicke romany mam rada

    superkarma: 0 05.06.2005, 21:18:48
  2. avatar
    [25] sjuu [*]

    tato knizka se mi zrovna dostala pod ruku (starsi vydani), a nejsem schopna se do ni zacist...tady ty divci romanky uz mam asi za sebou, a je to pro me napsany docela nezazivnym zpusobem... uz jsem zacla cist jinou lepsi knizku takze k teto se uz asi nevratim

    superkarma: 0 05.06.2005, 21:17:54
  3. avatar
    [24] bookcase [*]

    taky to natočili jako televizní hru, hrál tam tuším Štěpnička

    superkarma: 0 26.05.2005, 15:54:21
  4. avatar
    [23] bookcase [*]

    to jsem četla asi před sto lety?

    superkarma: 0 26.05.2005, 15:52:47
  5. [21] Radka JS [*]

    Od Loukotkové jsem už něco přečetla. Píše dost poutavě. Krásný byl román "Navzdory básník zpívá". Ještě když vezmu, od koho jsem ji dostala, chytá mě to za srdce a asi vždycky bude. Mám jeden citál Villonovi básně v překladu od Loukotkové:
    Jsem Franta Francouz,
    toho čert si váží
    vždyť rodná Paříž se mě zabít snaží.
    Teď šíje, na níž oprátku mi háží,
    řve z plna hrdla kolik prdel váží.
    No nenaučte se to!
    Opravdu doporučuji historické romány!

    superkarma: 0 25.05.2005, 12:32:47
  6. [20] Rikina [*]

    Knihu "Vstup do ráje zakázán" napsala Loukotková v r.1969, takže je to opravdu žhavá novinka o "problematice současné ženy". Neříkám, že je to špatný čtení, ale mělo by se to prezentovat jinak. BTW podle té knihy taky v r.1990 vysílala ČT televizní hru...lehce upravenou, samozřejmě.

    superkarma: 0 25.05.2005, 12:07:59
  7. avatar
    [17] Žábina [*]

    historické romány píše hezky, tohle se mi nelíbí

    superkarma: 0 25.05.2005, 10:27:13
  8. avatar
    [15] risina [*]

    abru: Takz jsme tuhle knížku četla už v době svého dospívání - a už tehdy mi přišla "zastaralá" - přeci jen se ty reálie dost mění. Měli by narovinu říct, že jde o další vydání knihy z roku toho a toho.

    superkarma: 0 25.05.2005, 10:05:09
  9. avatar
    [14] Jupíí [*]

    Loukotková je skvělá, miluju jak historické tak ze současnosti. Nejraději mám Medůzu

    superkarma: 0 25.05.2005, 10:02:17
  10. avatar
    [12] narciska [*]

    Jo jo je skvela, cetla jsem vsechno a rada se k tomu vracim...

    superkarma: 0 25.05.2005, 09:11:46
  11. avatar
    [10] Evča [*]

    Loukotková je dobrá

    superkarma: 0 25.05.2005, 09:00:47
  12. avatar
    [9] akiasare [*]

    vikina007: www.kosmas.cz tam je

    superkarma: 0 25.05.2005, 08:55:04
  13. avatar
    [7] abru [*]

    Tak tahle knížka určitě není NOVINKA. Není špatná, mám dost ráda i Loukotkovou, hodně jsem od ní přečetla, ale tuhle knížku jsem četla už jako mladá holka, a že to už je bohužel nějaký ten pátek.

    superkarma: 0 25.05.2005, 08:25:59
  14. avatar
    [5] vagnerova [*]

    o této autorce jsem již hodně slyšela, myslím, že je nejvyšší čas si ji přečíst

    superkarma: 0 25.05.2005, 07:46:43
  15. avatar
    [4] Haňulinka [*]

    Tu knížku musím mít.

    superkarma: 0 25.05.2005, 07:18:34

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme