První byt?
To je téma přesně pro mě, neboť posledních čtrnáct dní se nebavím se svými známými o ničem jiném, jak mi jemně naznačila včera kamarádka. Ale musím jí dát za pravdu, asi jsem s tím svým bydlením už trochu otravná. Jenže mně to nedá. Je to můj první byt v životě a konečně si připadám jako dospělá vdaná ženská. Dosud jsem bydlela s manželem u rodičů, kteří teď bydlí vlastně jen přes jedny tramvajové koleje od nás. A přestože jsme se všichni v pohodě snášeli, pořád jsem si připadala jako mámina malá holčička.

Manžel jezdí pracovat do zahraničí a domů jezdí vlastně na týdenní dovolené. Ta poslední dovolená pro něj ale byla pracovní, protože vyklidit, vymalovat a celkově zařídit byt za jeden týden, je přeci jen pořádná fuška na dva lidi. Do práce si tak jel odpočinout.

Je krásný pocit, když známým říkáte, že máte konečně svůj byt, ale trochu mě mrzí, že první otázka většiny z nich je „kdy bude kolaudace?“. Asi jsem náročná nebo naivní nebo nevím, jak to nazvat, ale čekala bych spíš otázku: ,,Nepotřebujete s něčím pomoct?“. Třeba jen ze slušnosti, stejně bych pravděpodobně většinou odpověděla, že ne, že to zvládnem.

Manžel už tedy odjel za prací a já jsem v novém bytečku sama. Sama se vzpomínkami na babičku, které byt patřil. A i když jsme si byt zařídili úplně jinak a po svém, stejně tam pořád vidím tu starou sedačku, babičku v křesle před televizí a bábovku na stole v kuchyni.
slonbidlo


Milá slonbidlo,
na vaši babičku si pamatuji, hezky jste o ní psala.
A věřím, že se vám po ní bude i hezky bydlet.
Určitě by byla ráda.
Reklama