Honza nosí od malička silné brýle v důsledku vrozené oční vady. Když mu bylo deset let, rodina se přestěhovala do většího města v západních Čechách. Po nějaké době si Honzova maminka všimla, že chlapec působí čím dál sklíčeněji a do školy se mu vůbec nechce. Rodičům si ale nestěžoval. „Všimla jsem si, že má po těle stále nějaké modřiny, jenže nám nechtěl nic říct. Vyvrcholilo to, když jednou přišel v roztrhaném oblečení, se zničenou taškou a brýlemi,“ říká jeho maminka Dana (jména jsou změněna – pozn. red). Honza se stal obětí party stejně starých kluků, kterým sloužil jako fackovací panáček. Jeho brýle pro ně představovaly zdroj neutuchající zábavy a nejrůznějších nelichotivých přízvisek. K nejoblíbenějším žertům patřilo mu brýle schovat, schválně jak dlouho bude tomu slepejšovi trvat, než je najde…

Ostatní spolužáci mlčky příhlíželi - ze strachu, že by Honzíkův osud mohl potkat i je. Rodiče problém vyřešili tak, že Honzovu přeřadili na jinou školu. „Třídní učitelka si s tím nějak nevěděla rady a pan ředitel se snažil celou věc zamést pod stůl jako takovou trochu nemilou klukovinu,“ doplňuje Honzův otec a dodává, že nechtěli čekat, až se stane něco horšího.

Alarmující čísla

Honzíkův příběh není ojedinělý. Se šikanou se podle průzkumů provedených v letech 1999 a 2001 setkalo okolo čtyřiceti procent školáků. Podrobnější šetření z letošního roku ukázala, že až dvě třetiny šikanovaných jsou cílem posměchu, pomluv a nadávek. Fackování, kopání či rány pěstí musí snášet od svých spolužáků každý desátý šikanovaný školák.

Projekt MIŠ

Letos ale dostanou školy šanci vše zvrátit pomocí projektu MINIMALIZACE ŠIKANY (MIŠ). Ten poběží v následujících třech letech na devíti základních školách. Jejich učitelé se budou během víkendových seminářů se speciálně vyškolenými lektory seznamovat s tím, jak se chovat v případě, že se setkají s agresory ve svých třídách. Právě role pedagogů je pro včasné usměrnění situace klíčová. „Škola, která se šikanu snaží řešit, předcházet jí, vysílá pozitivní signál rodičům a žákům. Šikanu nelze podceňovat a je nutné o ní mluvit," vysvětluje Petr Sokol z občanského sdružení AISIS a zároveň hlavní kooordinátor projektu MIŠ.

Kde hledat pomoc?

Pro rodiče by měly být varovným signálem například neustále poničené pomůcky, nedostatek peněz, opakující se nevolnost před příchodem do školy apod. Dítěti by měli rodiče věřit a citově jej podpořit, zjistit, co a jak se mu stalo. Potom v každém případě zajít do školy a pohovořit si o celé záležitosti s ředitelem a třídním učitelem. Pokud to nepřinese žádoucí výsledek, pomohou vám specialisté v pedagogicko-psychologické poradně, středisku výchovné péče nebo odborníci z OS Společenství proti šikaně.

více informací na www.minimalizacesikany.cz  

 
Reklama