Reklama


Je Štědrý den - brzy odpoledne. Já chystám večeři, všude kolem mě je mouka, zelenina, kapr a vůbec chaos, jaký ten den bývá v hodně domácnostech. Najednou zvoní zvonek - pro syna si přišli kamarádi, prý si půjdou hrát ven. Nadšená nejsem, je už skoro šero a navíc je ošklivé náledí a kluci jsou dost malí - nejstarší z nich má jedenáct, druzí dva jsou o dva roky mladší, ale co s nimi doma? Nakonec se domlouváme, že musí přijít nejpozději v pět, klidně i k nám, aspoň můžou nazdobit stromeček. Koneckonců na Ježíška už nevěří ani jeden... maminky těch druhých dvou mají doma malé prcky a mají všeho až nad hlavu, ty budou jen rády.

Kluci nadšeně prchají z malého panelákového bytu a už běží někam pryč. Vytahuji další nádobí, přerovnávám svoji pidikuchyň a najednou... zvonek! Za dveřmi stojí nejstarší z kluků - David - a koktá: Mmmohla byste... mohla... jít za mnou? Stalo se neštěstí...!" ukazuje někam dolů za paneláky, do spodní ulice, kam já z okna nevidím.

multikomplex - 5 - jako takovém

Otírám ruce do zástěry, přes ramena házím bundu a jdu s ním jen tak, ani jsem se pořádně neobula. Že se budu bořit bosýma nohama do sněhu, to mi dochází až venku, ale spěchám - ještě nikdy jsem Davida tak vyděšeného neviděla. Bojím se o syna, ale tomu naštěstí nic není... V dolní ulici jsou dvě auta, jedno převrácené na střeše, druhé s rozbitým předkem a zaklíněnými dveřmi.

Musíme zavolat policii, proč jsi mi neřekl, abych vzala mobil?" ptám se Davida. To je dobrý, už jsem volal, z budky to jde i bez peněz" uklidňuje mě můj syn, který má na rukou krev. Co je ti?" ptám se ho. Mně nic, ale ta paní má vyražené zuby a měla bys podržet to miminko, není ho kam dát," říká mi syn. Teprve teď si uvědomuji, že kousek od nás stojí zakrvácená žena, podle všeho těhotná, a vedle ní leží plačící miminko. Beru miminko a začíná mi docházet, že v těch autech ještě někdo musel být... jeden muž leží opodál, kluci už pod něj dali bundy, aby neležel na sněhu, a stojí tam jen ve svetrech, na plotě sedí další dva lidé.

Co mně ale vadí nejvíc je to, že havárie se odehrála přímo pod okny panelového domu... jeho obyvatelé to přece museli slyšet? Ano, slyšeli... skoro v každém druhém okně je vidět nějaký ten zvědavec, ale že by klukům někdo pomohl, to ne. Dokonce jeden z radních našeho města vyšel až na balkón, aby mohl očumovat, ale ani nezavolal dolů, jestli něco nepotřebujeme - a přitom musel vidět, že ti lidé nejsou ani pořádně oblečení.

Konečně přijíždí záchranka a policie... miminko má zlomenou nožičku, jeden muž je v těžkém šoku a má zřejmě otřes mozku, ale podle doktora kluci udělali všechno, co se udělat dalo. K mému velkému překvapní policista bere kluky stranou a mě posílá domů - uvařit jim teplý čaj.

A když za chvíli všichni tři kluci přišli, tak jim zářily oči - policisté je vzali do auta, předvedli vysílačku a vůbec se k nim chovali jako k úplně dospělejm", jak mi syn nahlásil už ve dveřích.

A tak bych chtěla poděkovat - poděkovat lidem z turistického oddílu, kteří mého syna připravili i na takovéto situace, kteří ho naučili, jak si poradit se zraněnými, a také těm policistům, kteří nezaváhali a klukům udělali radost - jak svým respektem k nim, tak svým přístupem. Ne každý dospělý dokáže brát tlupu malých kluků jako partnery... a taky manželovi, který se na nic neptal, a když jsem se vrátila, tak se už čile otáčel v kuchyni.

Ale také bych chtěla napsat, že se stydím - stydím se za lidi, kteří se dokázali koukat na cizí neštěstí a nevystrčit nos z domu, za člověka v našem městě, kterému není zatěžko dívat se z balkónu, jak malí kluci mrznou s cizím miminkem v náručí, a nedokáže jim ani hodit deku, za ty všechny, kdo v ten Štědrý den zalezli za svoje záclony a kochali se cizím neštěstím.

A moc bych si přála, aby lidí, kterým jsou druzí lhostejní, bylo kolem nás co nejméně.


Pajda


Možnost zasílat příběhy skončila. Soutěž byla vyhodnocena. Všechny příběhy zveřejněné nebo teprve připravené ke zveřejnění byly zařazeny do soutěže.