Dobrý den, ráda bych napsala něco k tématu škudlení.

Můj manžel je celkem v pohodě, což je ale malý zázrak, vzhledem k tomu, v jaké rodině vyrůstal. Můj tchán byl proletářský synek ze severní Moravy. Poslouchat historky z jeho dětství a mládí, to je jako číst Bezruče nebo Majerovou - poloviční sirotek, který sloužil u sedláka, těžce dřel a měl pořád hlad, takže kradl selce syrová vyjíčka, která vypíjel a skořápky zahrabával na hnůj, aby se na to nepřišlo. Ani se nelze moc divit, že se z něj stal přesvědčený komunista - on patřil skutečně k těm nejchudším, kterým dali šanci na slušný život (nemyslete si, že s nimi sympatizuji, pocházím z rodiny pražského intelektuála a moje zkušenost je podstatně jiná, ale dokážu našeho dědu pochopit a nikdy jsem se s ním o politiku nehádala).

No, takže u nich v rodině vždycky panovaly o dost jiné, pro mě tak trošku nepředstavitelné poměry - i když se k stáru dědovi daří velmi dobře, má slušný důchod a úspory, návyků z doby strašné nouze, kterou zažil, se nikdy nezbavil. Třeba takový sáček do odpadkového koše, který my ostatní zavážeme a hodíme do popelnice. On z něj vysype do popelnice smetí, pytlík pečlivě vymyje, usuší a použije ještě několikrát, dokud se neroztrhne.

U nich doma se snad nikdy nic nevyhodilo. Všechny hrnce mají přidrátovaná ucha, jí se zprohýbanými hliníkovými příbory... v almárce přitom odpočívá několik sad fungl nového nádobí, které tchán s tchyní během let dostali od dětí. To je ale „škoda" používat, dokud to staré ještě slouží... Protože tchán zamlada pracoval v textilce, mají doma velké zásoby látek - z těch bábi šije všechno, počínaje závěsy a konče utěrkami a kapesníky. Co na tom, že se nehodí barvou ani materiálem, že to všechno smrdí přípravky proti molům...

Veškeré trvanlivější potraviny, jako je cukr, rýže, mouka a podobně, se kupují ve velkém, výhodnějším balení, takže se špajzka stává rájem molů. Děda už špatně vidí, takže ho nějaké létající můrky netrápí, no a bábi je zvyklá - trpělivě prosívá a přebírá.

Mohla bych pokračovat ještě dál a dál. Jak říkám, svého tchána neodsuzuji, jsem jen vděčná osudu, že se jeho syn a můj manžel dokázal ze svého prostředí vymanit a chová se sice šetrně, ale celkem normálně.

S pozdravem
Jindřiška


Milá Jindřiško, děkujeme za velice zajímavý příspěvek. Oceňuji vaše pochopení, které pro vašeho dědu máte. Oni ti staří skutečně zažili tak těžké časy, že si to my neumíme ani představit. I mně maminka mnohokrát vyprávěla, že jako mladé děvče, za války, neměla ani jeden kousek nového oblečení - všechno bylo několikrát přešívané. A dodneška schovává i kousky zbylých nití a namotává je zpátky na špulku.
Reklama