Příspěvek čtenářky s nickem eli-manuela je jako ze scénáře nějakého hororu. Jak se může také chovat otec k dětem, se dočtete v následujícím příběhu.

Nikdy jsem nepoznala, jaké to je – mít opravdického tátu. Tátu, který by mě miloval, hrál si se mnou, učil mě „chlapským“ pracem. Místo toho jsem vyrůstala s člověkem, který sice biologicky byl můj otec, ale tátou nebyl. Můj otec mě (a i mé sourozence) neměl rád. Nikdy nás nebil, to ne. On měl totiž své způsoby, ve kterých se vyžíval. S oblibou nás psychicky týral. Co chvíli jsme měli „na talíři“, jak jsme pitomí, jak nic nechápeme, že bude zázrak, když doděláme základku. Když se nám něco povedlo (např. velký úspěch při přijímačkách na prestižní gymnázium), prohlásil, že blbí mají štěstí.

Rád opovrhoval vším, co nám bylo milé. Když jsem byla malá, vyhodil mi mého nejmilovanějšího plyšáka, protože podle něj byl ošklivý. Když jsme mu vyrobili nějaký dáreček, prohlásil, že je to hnusné. Když jsme mu něco koupili, říkal zase, že je hned vidět, jak moc si ho vážíme, když umíme jít jen do obchodu a koupit první pitomost, kterou uvidíme. A dárek vyhodil nebo ho nechal ležet v poličce, kde ho za čas přikryl prach.

Rád dával najevo, že jen on má „patent na rozum“. Nikdo jiný nemohl mít pravdu, i kdyby ji opravdu měl. Vše dokázal překroutit tak, že člověk odcházel ze střetu s tím, že otec má pravdu – jsme hloupí a nikdy z nás nic nebude.

Strašně rád nás poštvával proti sobě. Přišel třeba domů a přinesl jednu jedinou sladkost. Pozval si nás všechny k sobě a sladkost předal jen jednomu z nás. Naštěstí se mu tahle strategie nedařila – vždy jsme se i o maličkou drobnost spravedlivě podělili, jemu natruc. :)

Nic se nedá vydržet věčně. Mámě nakonec došla trpělivost a rozvedla se. Bohužel, všichni jsme si od otce odnesli do života spoustu stigmat – nulové sebevědomí, pocit, že jsme hloupí nevzdělanci, nejistotu při různých manuálních činnostech ...

Jenže všechno zlé je k něčemu dobré. Během let se z jeho stigmat pomalounku vymaňujeme. Například úspěšně složené státnice nás utvrdily v tom, že hloupí nejsme. Mně navíc dokonale ukázal, jak správný táta rozhodně nemá vypadat. Svého muže, prince na bílém koni, jsem si vybrala právě proto, že je otcovým pravým opakem. Pevně doufám, že našemu dítěti (snad časem dětem) bude opravdickým tátou. Takovým tátou, jakého jsem si vždy přála pro sebe, ale jakého jsem nikdy neměla. A můžu hrdě říct, že zatím tím úžasným tátou je. Moc si ho za to vážím a miluji ho s každým dnem víc a víc.

Díky, že naše dítě tolik miluješ a že se mu tolik věnuješ

eli-emanuela

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Děkujeme za skvělý příspěvek. I když z něj běhá mráz po zádech.

Reklama