Chováte se naprosto otevřeně? Mezi známými máte nálepku člověka, který nezavře pusu? Své soukromí odhalujete i lidem, o kterých toho vlastně až tak moc nevíte, i když vzápětí cítíte, že to nebyl dobrý nápad?

 


Naučte se komunikovat tak, abyste svých slov později nemuseli litovat a abyste občas zvládli mlčet.

 

Extroverze je podle psychologa Petra Šmolky osobnostní dimenze, která nás nejen charakterizuje, ale zároveň ovlivňuje naše chování.

„O tom, kterým směrem se budeme vyvíjet, se rozhoduje prakticky už v okamžiku našeho početí. Nejen proto, že jde z části o vlohu danou geneticky, ale i proto, že ti, kteří nás počali, nás pak zpravidla provázejí prvními roky našeho života,“ vysvětluje psycholog.
 

„A vztah k okolí, včetně toho, jestli společenské kontakty vyhledáváme, nebo se jim spíš vyhýbáme, je poplatný i dědičnosti sociální. Sklony přijímat a v budoucnosti naplňovat jakési rodinné normy jsou tady hodně silné,“ říká dál Šmolka.

 

Ovšem to neznamená, že každý extrovert na sebe za všech okolností řekne úplně všechno!

..............................


Dělá mi problém chvíli mlčet, každému na sebe všechno ,vybleju‘. Radosti i trápení. Vyprávím to i lidem, které moc neznám. Pak na sebe bývám naštvaná, protože mám pocit, že v dnešním světě to chce víc tajemnosti, jinak se všechno obrátí proti vám, stěžuje si čtenářka Ženy-in ,Spokojená‘.
 

..............................

 


„Vnímat extroverzi a přílišnou otevřenost jako jedno a totéž není na místě,“ domnívá se psycholog. „Není to totéž.“

 

Extrovert sice rád vyhledává společnost a bez problémů dokáže dát najevo své názory, přání a očekávání, ale nemusí být nutně otevřený.

 

 

Za všech okolností, ať jste kdekoliv, vaše pusa neustále chrlí příval slov. Proč?

Petr Šmolka vysvětluje, že potřeba mluvit může být odrazem vnitřní nespokojenosti či úzkosti, nebo snížené míry empatie. Zamyslete se, jestli často nezaplavujete okolí informacemi, o které vlastně nestojí. Možná vám posluchači dávají najevo, že je toho na ně už příliš, ale vy – zabraní do problému, který zrovna řešíte – tyto signály nevnímáte.

 

Rozkrýt problémy přílišné komunikační otevřenosti můžete sami, lépe jim ovšem porozumíte, když navštívíte psychoterapeuta.

Přemýšlíte, kde je vlastně hranice toho, co by o vás lidé měli vědět, a co by jim naopak mělo zůstat skryté?

Petr Šmolka cituje: „Měli by o mně vědět tolik, aby mi byli s to porozumět, aby mě dokázali pochopit. A zároveň tak málo, aby mě ještě mohli mít rádi.

 

Rozlišit, která slova jsou správná, a která už nikoliv, vám pomůže především povaha vztahu, který s naslouchajícím máte. Čím déle vaše kontakty pokračují, tím jste si bližší a býváte také otevřenější.

Buďte však opatrní, aby vaše otevřenost byla vzájemná! Jestli není, pamatujte si, že cokoliv řeknete, může být použito proti vám. Větší tajuplnost je pak na místě.

„Je zajímavé, jak často pohotově prozradíme mnohé tam, kde je téměř jisté, že se s daným člověkem už nikdy neuvidíme – třeba s náhodným spolucestujícím,“ všímá si odborník. „Než řeknete první slovo, popřemýšlejte, co a proč chcete dotyčnému vlastně říci.

 

Už mluvíte, a vlastně ani nevíte, jak se to stalo? Koukněte se na svůj protějšek. Naslouchá vám, vyptává se, zajímá ho váš problém? Nebo v momentě vůbec netuší, o čem jste mluvili před chvílí?

 

PhDr. Petr Šmolka: Třiďte informace, které podáváte

 

♦ Ujasněte si „pojmy“ s „dojmy“ Extroverze není choroba, natož pak choroba léčitelná. Jde
   o poměrně trvalou a ve své podstatě neutrální osobnostní charakteristiku. Pokud chcete něco
   změnit, pak pouze a jen vnější projevy, které vám objektivně škodí. Včetně oné chorobné
   upovídanosti.

 

♦ Požádejte o pomoc Třeba i formou nějakého smluveného signálu, kterým vám kamarád
   naznačí, že vám to zase příliš mluví. Signálem může být domluvené slovo, gesto apod.
   Přiznáte-li, že svou nadměrnou žvanivost vnímáte jako problém, nic zlého se rozhodně
   nestane. Naopak, těm druhým se tím spíš přiblížíte.

 

Porozumějte vnitřním motivům! Nadměrná potřeba zatěžovat okolí povídáním může být i
   odrazem nějakých vnitřních napětí, popřípadě úzkosti. Na některé možná přijdete sami, jiným
   byste lépe porozuměli v souvislosti s odbornou pomocí.

 Zdroj: Moje psychologie

Reklama