Jsem dospělá, takže už bych se snad mohla rozhodnout. Uložím to prádlo do skříně, nebo dřív umyju sporák? Taky bych měla ještě natřít ten okenní rám, chybí už jen jeden nátěr. Hm. A taky umýt víko od odpadkového koše, pamatuje Marii Terezii. A ještě skočit do obchodu pro papírové sáčky na bylinky, visí tady bezmocně už třetí týden, ach jo.

Taky máte občas pocit, že byste chtěla dělat milion věcí najednou, ale dopředu víte, že to stejně nestihnete, a uvažujete nad důležitostí věci číslo jedna vůči věci číslo osmdesát pět?

Nevím, jak u Vás, u mne to vypadá jako po bitvě na Bílé hoře. Mám tady rozděláno milion věcí a každá čeká na ten poslední tah. Tu poslední minutu, která bude tou aaabsolutně poslední strávenou nad danou věcí. Proč já to všechno nedodělám? Každá věc mi zabere opravdu maximálně 20 minut a bylo by to hotové. Všechno dělám napůl nebo na tři čtvrtě. Možná je načase najít důvod mého pochybného jednání a navštívit psychiatra. Já se toho totiž bojím. Bojím se, že když udělám ten poslední tah na tom okenním rámu, pak už na něm nebudu mít co podnikat. Bojím se, že když přesadím kytky do truhlíku (konečně) a vystavím je na parapet, pak už na ně budu moci jen koukat. Ne o nich přemýšlet.

Že bych se nějak bála vnitřní prázdnoty? Nebo nějakého konce? Toho, že se mi nitka myšlenek najednou přetrhne a já budu koukat kolem sebe na dokonalost a nebudu vědět, na co myslet? Co kdybych třeba začala myslet na sebevraždu... hm.

Možná jen obaluji svoji lenost hlubokými myšlenkami a snažím se dát svému podivnému chování hlubší smysl. Bůh ví. Vím ale, že se na světě potuluje více takových lidí, kteří si libují v myšlenkách a schválně nechávají věci jakoby na něco čekat. Na lepší zítřky?

V našich myšlenkách a plánech je totiž vždycky všechno podstatně lepší, než v reálném světě. Možná proto nechávám všechno tak jakoby „na cestě“, nechávám to otevřené a sním o tom, jaký by mohl být výsledek…

Co vy? Potýkáte se s něčím takovým? Pociťujete v duši prázdnotu, když něco dokončíte a...

Reklama