píše o své zkušenosti s „charitou“ naše čtenářka s nickem Krupova, která naletěla údajně neslyšícímu a němému mladíkovi a za plastový přívěsek dala padesátikorunu. Jaké bylo jejjeí překvapení, když ho za chvíli slyšela v družném hovoru se známým

Přeji pěkný den redakci i všem čtenářkám.

Charita je velmi potřebná organizace, ale vše se dá zneužít. Je to jen o lidech. Narazila jsem za svůj život jak na podvodníky, tak i na ty, co se snažili jen pomoct. Nemám ráda pouliční nabízeče blbůstek..... nakupte a přispějte na děti v nemocnicích, dětských domovů.... Ne prostě nevěřím, že ty peníze děti opravdu uvidí. Jednou jsem třeba seděla v restauraci, dala si kafe a čekala na autobusový spoj. „Oslovil“ mě neznámý mladý muž. Spíš mi jen na stůl položil lístek, že je němý a hluchý a vybírá pro sebe a svou organizaci peníze. Nabídl mi přívěšek na klíče z plastu za 50 kč. I když jsem  sama jako studentka  moc peněz neměla, tak jsem mu přispěla a měla pak příjemný pocit. Ten mi ale dlouho nevydržel. Protože se ten pán ve dveřích srazil s jeho kamarádem. Najednou se rozpovídal a zázrakem i začal slyšet..... Jen jsem zaslechla, že je bez práce a  vždy mu někdo přispěje a naletí. To byla moje první a taky poslední pomoc na dobročinné účely na ulici.  Prostě nevěřím.

Když je ovšem živelná katastrofa, tak neváhám moc dlouho. Sama jsem zažila povodně v roce 1997 a vím, že tehdy je lidská solidarita nejvíc na místě. Při povodních v Chrastavě  jsem sledovala zprávy a trnula jsem při každém dalším dešti. Humanitární pomoc už se rozbíhala a v Chrastavě a okolí bylo jídla, sava a oblečení plné hasičárny. Co ale chybělo, tak byly lidé, kteří by pomohli odstranit naplaveniny a největší nepořádek z domů a ze zahrad. I když jsem ze Severní Moravy, tak jsem nakonec přes Adru jela a rozhodně nelituji. Dceru jsem nechala na víkend u rodičů a odjela s manželem pomáhat. V Hrádku nad Nisou jsem se přihlásila v hasičárně jako dobrovolnice a pak jsme s celou skupinou čistili celý den jednotlivé ulice od naplavenin a v jednom domě pomáhali s vyklízením celého přízemí.

Protože ten dům stál pár metrů od vody, byl do dvou metrů zatopený bahnem. Tak jsme vytrhávali dřevěné podlahy a vykopávali promáčenou zeminu v domě do výšky jednoho metru. V patře měl majitel svůj jeden obyvatelný pokoj a v druhém zvířata, která zachránil na poslední chvíli.

Byl nám nesmírně vděčný, sám by na tu práci neměl sílu.  Pomáhali nám i policisté v uniformě ze Vsetína. Původně přijeli dohlížet na prázdné domy před zloději, ale nakonec to postávání v pláštěnce nevydrželi, vysoukali si rukávy a jezdili s kolečkama a kopali zeminu jako dobrovolníci. Po dvou dnech jsem už musela odjet, ale zanechala si v sobě pěknou vzpomínku na všechny, kteří se snažili pomoct. A kdyby bylo třeba, jedu zase. Vím že to všechno mělo smysl a pomohla jsem jednotlivcům víc, než kdybych poslala peníze. 


Krupová

Milá Krupová, věřím, že to musel být krásný pocit. Takovým lidem, jako jste vy, patří velký dík.

Text nebyl redakčně upraven


Reklama