Dobrý den všem.
Když jsem začala chodit s mým dnes už manželem a byla poprvé na návštěvě u jeho rodičů, jeho maminka byla docela sympatická, ale když jsme spolu mluvily, hned mi řekla, že se určitě jednou budu chtít vdávat a ona, že už žádnou svatbu nechce. Manžel je rozvedený, ne jeho vinou, ale to je vedlejší.
Byla jsem tehdy v šoku, svatbu jsem si jednou v životě přála a hlavně na první návštěvě tohle... Nicméně po dvou letech chození jsme se vzali, svatba byla super a manželovi rodiče nechyběli, dostali jsme od nich počítač, takže všechno fajn. S mamkou jsme si rozuměly i před svatbou, zdálo se mi, že mě má ráda, hodně jsme toho spolu probraly a vše bylo v pořádku, bohužel do posledního víkendu.

Potřebuji to ze sebe dostat, proto jsem se rozhodla vám napsat a dnešní téma se k tomu hodí. Dostala jsem ránu pod pás a moc mě to mrzí, protože jsem tchyni (podotýkám, že tento výraz nemám moc ráda, ale asi ho začnu používat) nic neprovedla.
Byla u nás na víkend spolu s manželovou dcerou - Luckou - z prvního manželství. Lucka má Downův syndrom a já sama ji moc nevídám, takže k ní moc žádný vztah nemám, spíš ji jen respektuji jako manželovo dítě (s tím jsem si ho také vzala), ale nikdy bych jí nijak neublížila. Tchyně se chovala jinak než obvykle, přivezla s sebou plno věcí pro Lucku, jídlo i věci k běžné potřebě, což jsem vůbec nechápala, protože nikdy dřív něco podobného neudělala. A měla neustále zvláštní poznámky k tomu, že si Lucky nevšímám atd. Zvláštní je, že za celý víkend si s ní nehrál ani se s ní nemazlil její táta, ale to asi bylo v pořádku. V neděli to vyvrcholilo rozhovorem, který jsem intuitivně tušila už od soboty. Řekla mi, že manželovi bráním, aby se vídal s bývalou ženou (není to pravda, on ji nemá rád a nechce s ní komunikovat sám), divila se, proč s tou bývalou nekomunikuji sama (???). Řekla mi, že mám radši našeho psa než Lucku (to je pravda, protože ji vídám pomalu jednou za 3 měsíce a psa jsem vychovala od štěněte a miluji ho jako dítě), že mám ráda víc děti mé sestry (ano, i to je pravda, protože je mám často u sebe a pochopte, je to má krev více než Lucka) a vrchol byl, když mi řekla, že tímhle přístupem nikdy své děti mít nebudu a že nemůžu vědět, co je to mateřský cit, když jsem matkou nikdy nebyla.

Hodně to zabolelo, protože se nám vlastní děti nedaří, o dvě jsme přišli a trápí mě to pořád a tahle věta je jak nůž. Snažila jsem nějak ukončit ten rozhovor, vysvětlit jí, co cítím já, ale nestála o to nějak mě pochopit. Myslela jsem, že jsme přítelkyně, manžel u toho nebyl, ale když jsem mu to vyprávěla, tak nevěřil svým uším, vůbec to nechápal a myslí si, že ji to bude mrzet, ale to asi ukáže čas. Každopádně ji asi delší dobu nechci vidět, i když se na ní nezlobím, chápu ji jako babičku, která má jediné vnouče, které miluje, ale také by se  mohla pokusit pochopit ženu svého syna, která přišla o 2 děti, nedaří se jí je ze zdravotních důvodů mít, a to všechno ji moc trápí.

Bohužel ona by si přála, abychom byli jako rodina s Luckou, to ale nejde, když ji má v péči matka. Nemůžu se přeci přetvařovat a dělat jí „mámu" na jeden víkend za delší čas.
čtenářka Šárka
Milá Šárko,
o tom, že to od vaší tchyně nebylo právě taktní, asi nikdo nepochybuje. Ale myslím, že by se do toho měl vložit především váš manžel - otec Lucky, a vysvětlit mamince, do čeho by se už neměla plést.
Reklama