Reklama

Co víme o práci a metodách policejních vyšetřovatelů? Jak ti, pro které je denním chlebem násilí i smrt, pohlížejí na svou práci? Lze za 11 let na místě šéfa skupiny pro vyšetřování sexuálně motivovaných zločinů mluvit o rutině, nebo si člověk nezvykne nikdy?

crime

Nahlédnout do reality dnešní kriminalistiky i pocitů člověka, který je mezi prvními, kdo vstupuje na místo zločinu, může být pro laika přínosem. „Jsme lidé s pocity a rodinami. Na ulici nás minete. Pokud spácháte zločin, našim přáním je neminout vás,“ říká muž, kriminalista, zaměřený na vyšetřování těch nejtěžších a sexuálně motivovaných zločinů. Jeho identitu a tvář bohužel nelze na jeho přání zveřenit.

O jeho práci, pocitech, rodině a názorech jsem si s ním povídala minulý týden na pražském Karlínském náměstí. Běžně oblečený muž středního věku s příjemným úsměvem.

Řekli byste prostě - sympaťák s modrýma očima. Přesto se jeho oči v rámci práce dívají na věci, nad kterými bychom my ty své často spíše zakrývali.


Jaké vzdělání musí mít ten, kdo chce pracovat u středočeské, nebo jiné kriminálky jako třeba šéf vyšetřovací skupiny?
Studoval jsem sociálně-právní školu a pak právnickou fakultu. Dlouho jsem proseděl v kanceláři tak jako asi každý.

Vždycky jste chtěl dělat kriminalistu?
Ale kdepak. Já chtěl být advokát a moc jsem si to přál. Přišlo to až na vejšce a bylo to ze dne na den.

Mělo to nějaký důvod – vážný?
Mělo. V té době syna našich rodinných známých na zastávce autobusu v Benešově umlátila partička místních sociálně slabých výrostků. Toho kluka umlátili k smrti. Byl to bezproblémový hodný kluk a oni jiné dítě neměli. Bylo mu 16 let. Strašně mě to zasáhlo. Tehdy mě zajímalo, co a jak kdo vyšetřuje, a jestli se to dělá pořádně. Chtěl jsem být nejlépe u toho, nebo snad vyšetřovat sám. Došlo mi v tu dobu, že bych vlastně mohl, že stačí změnit plány. Tak jsem je změnil.

Chytli je?
Chytli některé. Tresty byly z mého pohledu směšné. S tím ale neudělám nic ani jako kriminalista. To je otázka našich soudů.

A dnešní motivace?
Prakticky stále stejná. Spravedlnost a odpor k lidem, kteří takovým způsobem působí ve společnosti.

Není v tom i trochu touha po dobrodružství?
Kdybych toužil po adrenalinu, šel bych třeba slézat hory nebo skákat na gumě ze Žďákovského mostu.

Nosíte si práci domů?
Svoji práci si nosím všude. Domů, na nákup, pro syna do školky, k rodičům... to tak má ale každý z nás. Voláme si i uprostřed noci, když nás něco napadne.

To musí mít vaše paní radost…
Moje žena je policistka, takže dobře chápe. Někdy jen zabručí, zabalí se, otočí se a já se pak vykecávám hodiny v kuchyni s kolegou. Vypiju tři kafe a už nespím, protože, jak my říkáme, „hučím“. (smích)

Vaše paní je také u vražd?
Kdepak. Ona pracuje u Městské policie.

Tak jste ji poznal?
Já jsem svou ženu poznal úplně netradičně, nebo spíš dnes tradičně. Na inzerát. Dost nás pobavilo, když jsme si až na několikáté schůzce teprve řekli, že jsme oba z podobné branže. Ona to tajila a já pochopitelně taky.

Jak dlouho jste spolu?
Šest let. Je to andělsky tolerantní bytost a je krásná.

Krásná policistka…
Ano. Jí sluší i ten dekl na hlavě. (smích)

Co je pro vás na vaší práci zatěžující?
Díváte se například na člověka, který ještě před pár hodinami žil, radoval se, měl rodinu. Z fotografie se na vás směje například žena plná života, v objetí se svým dítětem, manželem, rodinou... na to se nedá zvyknout. Rovněž oznámení skutku pozůstalým.

Míváte pocit bezmoci, když jste třeba ve slepé uličce?
Kdybych ho měl, nemohl bych tu práci dělat.

Co je ze všeho nejhorší?
“Dělám“ sexuálně motivované zločiny. Jednoznačně jsou to dětské oběti. Na to si nelze v mysli vyrobit škatulku, nebo nějakou obranu. Jediné, co pak všichni v týmu jako jedna mysl chtějí, je co nejdříve chytit a usvědčit toho, kdo to udělal, a pokud možno se nezmýlit, být rychlý a mít co nejvíc stop a důkazů.

Vy sám máte syna, kolek je mu let a bojíte se o něho třeba podle vás víc než jiní?
Jestli víc nebo míň... Bojím se tak, jak se jen může bát otec o své dítě. Jednoho se ale přece jen bojím trochu víc... vím, jak snadné je někdy spáchat zločin. Tuhle možnost si možná připouštím víc než jiní. Netrpím představou, že moje dítě by nikdy... protože zločiny páchají i dříve slušní lidé. To je v hlavě a je to otázka impulzu. Pár sekund. Změníte všechno. Životy mnoha lidí i svůj vlastní. Ve chvilce jste na druhé straně a není cesta zpátky.

Co ve vás vyvolám za pocit, když řeknu slovo „intuice“?
Já vím, kam míříte. Pocity se řídit nemohu, ale má je každý, tedy i kriminalista. Je to lidské. Tomu se neubráníte. Ale každý pocit musí být podložen reálnými a hlavně nepochybnými důkazy a neměl by zavádět. „Čich“ na pachatele je dobrá věc a myslím, že dobrý policajt ho má. Pro nás je ale realita, praktická stránka a racionální uvažování předpokladem úspěchu.

Jak se díváte na senzibily při policejní práci?
Asi tak jako všichni ostatní. Naučil jsem se tolerovat hodně věcí a v zásadě nemám špatný názor. Jen to nesmí obtěžovat, nebo dokonce mařit vyšetřování. Jestli chce nějaký senzibil doma v mysli vyhledat pachatele, nebo úkryt oběti, nechť se tím zabývá. Je pozitivní, že se snaží. Dobře ale je, pokud s tím nezatěžuje linky milion lidí. Navíc zbytečně.

No a prověřujete takové informace?
Ano, na to jsou v týmu určení lidé.

Proč? Vy jim věříte?
Za sebe ne, ale policejní práce je o využití všech možností a člověk nikdy neví. Stejně nepochopitelné jsou cesty, kterými dochází k některým vraždám, takže proč by to nemělo být obráceně?

Pamatujete vy osobně nějakého senzibila, který by přispěl k objasnění zločinu?
Ne. Osobně ne. Ale vím o případech, když našli oběť. Já u toho ale nebyl. Nejsem skeptik, jen myslím, že u mnoha těchto lidí jde o přeceňování a také nedostatek soudnosti.  Ze sta je nadaný jeden. Ostatní jsou mnohdy problém a přítěž pro nás.

Co byl váš nejemotivnější případ?
Všechno, co se týká dětí, nebo starých lidí, zabitých často pro pár drobných. Prakticky pokaždé, když někdo vezme život druhému člověku, je to emotivní. Jestliže si někdo jen tak usmyslí, že zabije kupříkladu patnáctileté děvče, jen proto, že se chce pomstít bývalé ženě, a pak dívku pohodí na smetiště jako odpadky, je to emotivní... ale také velmi motivující najít ho... Některé zločiny lze částí mozku pochopit, pokud to tak lze říci, u některých zůstává rozum stát. Člověk má až vztek.

Které případy jsou nejhůř řešitelné?
Pochopitelně ty, kde se najde třeba jen část těla. Je problém s identifikací. Dokud není jméno oběti, těžko se hledá pachatel i motiv.

Pomáhají vám v práci naše zákony?
Spíše ne.

Musí to být velmi psychicky náročné, jak poznáte, že už toho máte dost? Nebo míváte ten pocit?
Máme své psychology. Někdy mívám pocit, že je to či ono období hraniční, ale zpravidla je to otázka na pár hodin. Mám dobré rodinné zázemí, a to myslím dělá hodně.

Myslíte, že vás vaše práce nějak poznamenala?
Spíše je hrozné se dívat, jak důvod mojí práce poznamenává druhé...

Jste pro trest smrti?
To je složité. Řekněme, že v některých případech nevěřím v nápravu některých odsouzených. Trest smrti asi ne, viděl jsem jí příliš mnoho, ale zavedl bych neodvolatelné doživotí. Mnohdy je z našeho pohledu trest velmi nízký.

Bojíte se smrti?
Nemyslím na ni. Vážím si života.

Mluvil jste o lidské spravedlnosti. Věříte v tu vyšší?
Všechny mlýny melou a na každou s**ni se vaří voda. Tomu věřím.

Máte nějaký návod pro naše čtenářky, jak se chovat třeba při přepadení? Dá se něco univerzálního poradit?
Nedá. Snad jen nedat důvod k vraždě. Někdy to totiž není tak jednoznačné. Mnoho násilníků vraždí ze strachu z odhalení. Někteří ale bohužel jen z touhy zabít. Pokud jde například o škrtiče, již mnohokrát se obětem vyplatilo předstírat smrt. Vyplácí se být absolutně laxní a pasivní.
Spíše bych ale čtenářkám a všem přál, aby tyhle rady nikdy nemusely využít.