Přečtěte si zajímavý příběh čtenářky s nickem SStream, která se odhodlala bránit.

Bita jsem byla, především za pozdní příchody. Byla jsem snílek, který byl schopný sedět třeba hodiny schovaný za barákem a pozorovat nebe, kytky, ptáky... Pokaždé, když jsem věděla, že jsem nesplnila regule, jsem se rodičů bála natolik, že jsem ze sebe nebyla schopna vypustit slovo. Neřekla jsem jim, co jsem kde dělala, což byl možná kámen úrazu. První pokusy a vysvětlení mého světa byly spíš předmětech výsměchu a odpovědí typu: co to na mě hraješ? Nedokázali uvěřit, že zrovna já, krev jejich krve jsem přecitlivělé dítě trpící úzkostí.

Já jsem věděla, že jsem byla bita neprávem (byla jsem přece u baráku) a oni umírali strachy, kde jsem a měli za to, že si z nich prostě dělám legraci a nemám nejmenší tendenci dodržovat jakákoliv pravidla – prostě se jim vysmívám.

Jednou mi mamka řekla, že za pravdu se přece netrestá. Tak jsem se jí to jednou pokusila říct - seděla jsem na zahradě a nedělala jsem nic, prostě nic. Nevěřila mi a stejně jsem dostala výprask. Od té doby se ve mě hromadila zloba a ublíženost. Trpěla jsem především tím, že jsem se nedokázala bránit. Prostě jsem jen přišla a s tepovou frekvencí kosmických čísel jsem čekala, až to bude za mnou. S časem se k vyúčtování přidávala také starší sestra (o 8 let), která měla za úkol se o mne starat. Když úkol nezvládla, byla trestaná dvojnásob, takže motivace tam rozhodně byla.

Když se na to dívám zpětně, z úhlu pohledu pozorovatele bylo jejich jednání možná i pochopitelné. Nemluvila jsem s nimi a nepokoušela jsem se nijakým způsobem obhájit. Pokud už ze mě něco vypadlo, bylo to v afektu té největší zloby a odporu, a nebyla to zrovna hezká slova.

Dohru to mělo velmi zajímavou. V hloubi své dětské duše jsem se zapřísáhla, že jakmile to bude možné, začnu se bránit (fyzicky). Zrovna moc vyspělé ani normální to není….to mi tehdy moc jasné nebylo.

Pomsta na sebe nedala dlouho čekat. Už na základní škole jsem se nechala zapsat do speciálních kroužků sportovní výchovy, začala jsem běhat, doma posilovat. Moje krédo bylo – když to nezvládáš slovně, musíš to zvládnout jinak.

A přišel den D. Ve škole jsem byla poslední ubožák a tak si na mně spolužáci rádi vybíjeli svou energii. S odtržených uchem aktovky a bez průkazky MHD, kterou jsem marně hledala v útrobách školních šaten, jsem dorazila domů. Samozřejmě pozdě. Po prvním dotazu „kdes byla?“ mi tep opět stoupl, nedokázala jsem dýchat a před očima jsem měla rudo. Nedokázala jsem odpověděť. Ani slovo. Přiletěla první, druhá. Začala jsem funět jako španělský býk. Poprvé jsem to vrátila. A snad poprvé v sobě našla odvahu to všechno říct, vykřičet. Od toho okamžiku se všechno otočilo o 180 stupňů. Mamka zašla do školy, snad poprvé zjistila, co jsem skutečně zač. Už se mě nikdy nikdo nedotkl, ani z řad spolužáků.

Touha po pocitu vlastní hodnoty a síly mi však zůstala a „return“ jsem ještě využila. Můj bývalý se rozhodl mi ukázat, kdo má navrch. Vrátila jsem se z výletu a měla jsem dostat za to, že jsem mu nebrala telefon a neodepsala na smsky. Jeho první projev chorobné žárlivosti a agresivity jsem zvládla alespoň dle mého na jedničku a to tak, že jsem mu přerazila nos a zlomila žebro. Odvezla jsem ho následně do nemocnice a dala mu sbohem

Dovětek na závěr – s rodiči vycházím skvěle a jsem do jisté míry i vděčná za ty začátky, možná bych bez nich zůstala úzkostlivá nesvéprávná chudinka do konce života.

SStream

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Obdivuji vaši odvahu se matce postavit. Je vidět, že to přineslo své ovoce.

Co tomu říkáte, milé ženy-in? Měly jste někdy chuť vrátit rodičovi facku? Napište nám také svůj zážitek na dnešní téma.

redakce@zena-in.cz

 

Reklama