Do kin pomalu míří film Petra Nikolaeva Lidice. Na příští středu pro vás chystáme recenzi, nyní však první dojmy a pocity. Popravdě, u Lidic si neodpočinete...

lidice

Právě jsem se vrátil z novinářské projekce filmu Lidice. Film na motivy scénáře Zdeňka Mahlera, který natočil Petr Nikolaev, je důstojným pomníkem, ale neodpočinete si u něj.

Recenzi filmu chystám na příští středu, ale chtěl bych se podělit o první dojmy. Neočekával bych od podobného tématu, že bude zpracováno s veselou nadsázkou, to by bylo špatně, ale Lidice v podání Nikolaeva jsou tragedií ve všech rozměrech - tím nehodnotím filmařský kumšt. Tomu nelze nic vytknout.

Vzpomenu-li si na film Želary, vybaví se mi kromě tragédie i vlídná venkovská poetika. Tu v Lidicích nehledejte. Než na ně půjdete, dejte si něco na posilněnou, zármutek a žal střídá sklíčení a smutek. Zkrátka si u filmu nemáte šanci ani chvíli odpočinout. Je zde sice několik postav, které jsou brány s jistým nadhledem - snad nejvýraznější hraje Jan Budař -, ale i ty mnoho zklidnění neposkytují. Nevím, zda je to dobře, či ne. Lidice vás zkrátka vtáhnou do děje a vám se chce z té hrůzy raději utéct. Rozhodně ale musím říct, že jsem byl rád, že jsem z promítání neutekl a jistotně bych ho doporučil shlédnout.

Děkuji holkám, že za mě dnes vzaly na čas editaci. Na další mé úvahy o filmu si ale počkejte do středy - uvidíme, co všechno se mi v hlavě rozleží.

Reklama