Doposud jsme byly naprogramovány zcela přesně a hlavně každý den velice stejně.
Ráno kakajíčka, potom procházky, pískoviště, pověsit prádlo, uvařit oběd, přečíst pohádku a nakoupit... Tento kolotoč se točil tři roky.   Nebo snad ještě déle?

V těchto dnech přesedáme na kolotoč jiný.
Naší další životní atrakcí bude zaměstnání, ve kterém musíme vystupovat jako bezstarostné a zodpovědné a hlavně zaměstnavateli oddané pracovnice. Jak to ale zvládnout, když náš mozek a duše jsou stále s naším malým dítkem? A jak vyhnat starostlivé myšlenky ohledně péče o našeho miláčka?

Musíme si uvědomit, že on či ona to nakonec zvládnou, stejně tak jako se podařilo překonat změny se školkou spojené už tisíce dětem před nimi. Vždyť každé dítě si nakonec zvykne a zdárně se zapojí do jiného režimu, který s malými změnami bude trvat až do dospělosti. Povinnosti jim začínají a je třeba je také trochu nechat se otrkat.
Nakonec, osamostatnění je pro ně velmi důležité, a čím dříve se o něj pokusí, tím lépe.

Dítko tedy s trochou rozumu a potlačením slz necháme v rukou učitelek mateřských škol. Já  osobně jim důvěřuji, nakonec nic jiného mi stejně nezbývá. Jsou to vystudované pedagožky a mají s hordou malých dětí zkušenosti. Pokusí se snad i našim dětem leccos dát, a i kdyby to byla jen sem tam nějaká písnička, je to pro mě dost.

Druhá strana problému jsme tedy my.
Budeme pádit od školky do zaměstnání a v nové práci se tvářit profesionálně. Snad se nám podaří zakrýt, že se naše mysl doposud starala většinu času jen o vaření kašiček a utírání prdelek. Chce to tedy trochu nadhledu a potlačení emocí a máme to v kapse.

Zeptala jsem se svých známých, kteří již tímto prošli. Jejich hlediska a zkušenosti jsou různé.

Jana: "S dcerou jsem si první den ve školce chvíli hrála, ale pak jsem už musela do práce. Byla samostatná a první ani další dny nebrečela. V práci jsem si díky všemu novému, co jsem se musela naučit a zvládnout, na dceru ani nevzpomněla. Každým dnem to pro nás obě bylo lepší, zvykly jsme si bez problémů."

Petra: "V práci jsem si zařídila, že nastoupím až v polovině září. Syn je citlivý, měla jsem hrůzu z toho, že na něj bude dohlížet po celý den někdo jiný. První dny jsem ho nechávala ve školce jen pár hodin a párkrát jsem ho tam našla ubrečeného. Bylo mi opravdu hrozně a jen s podporou manžela, který to tolik neprožíval, jsme tento adaptační proces zvládli. Nakonec si syn zvykl a když jsem nastupovala do práce, do školky šel odevzdaně a už neplakal. Moc se mi ulevilo, ale v práci jsem stejně byla v prvních týdnech jako na trní.
Teď je synovi již pět let a ze školky nechce domů..."

Bára: "V našem městě nejsou jesle a já se chtěla a zároveň musela vrátit brzo do práce. Tatínek od nás odešel, nedalo se nic dělat.
Vzali mi tedy syna do školky už od dvou let. Byl trochu problém s oblékáním a utíráním po velké, ale učitelky mu vždy pomohli. Nakonec se naučil vše potřebné a právě díky školce, dříve než jiné děti. Teď mu ještě nejsou čtyři a ve školce je "starý mazák". Nijak netrpěl tím, že už ve dvou letech byl dopoledne mimo domov, a když se podívám zpět, tak si dokonce myslím, že mu to prospělo. Samozřejmě jsem se mu snažila maximálně věnovat každé odpoledne, abych mu nahradila ten čas, co byl bez mámy."

Vidíme, že se zkušenosti liší.
A ty naše budou zase jiné, ale jistě se my i naše děti do denních povinností nakonec zapojíme bez problémů.
Tak je to už po celé generace a ani ta naše nebude výjimkou.

Děti porostou a chození do školky je jejich první krok do neznáma.
Ale těch bude ještě fůra a nám nezbývá, než se s tím už nějak srovnat.

Přeji vám, aby adaptační proces vašich dětí, a také ten váš v novém zaměstnání, proběhl bez slz a co možná nejpříjemněji!

                     
Reklama