Reklama

 

Dvojčata se spokojeně batolila na zahrádce, já lenošila v zahradní houpačce a vystavovala své tělo letnímu slunci. Byl 7. červenec a byl to ten typ dne, kdy jste tak úžasně líná a ospalá jako kočka.... ten typ dne, kdy poslední, co chcete, je pustit se do nějaké práce...

 

Pozorovala jsem kluky, jak se snaží kutálet s míčem, vnímala jsem jejich pištivý smích a bylo mi opravdu dobře. Vychutnávala jsem si letní den plnými doušky, a když mi zazvonil mobil, měla jsem co dělat, abych se donutila vstát z pololeže a dojít ke stolku, kde vrněl a vyzváněl tento – někdy nenáviděný – vynález.

 

Donutila jsem zvednout ruku a zmáčknout tlačítko „Přijmout hovor“.

Jeden pohyb rukou, jeden pitomý hovor a z fantastického dne se stal nejhorší den mého života.

 

Na druhé straně sluchátka na mě promluvil jakýsi záhadný hlas...
Policie?
Proč mi volá policie?

Proč se ptá, zda je Petr můj manžel???

Nehoda? Jaká nehoda?

 

Myšlenky mi vířily hlavou jak vodní tornádo. Nebyla jsem schopna souvislé věty, nebyla jsem schopna vstřebat informace, které se donesly k mému mozku.

 

Jediné co si pamatuji, je, že jsem stála dokola opakovala: A můj muž je zraněný? Můj muž je zraněný?
Byla jsem jak kolotoč, který neumí nikdo zastavit.

 

Můj muž nebyl zraněný. Můj muž byl mrtvý.

Jel na schůzku s klientem a řidič protijedoucího auta usnul za volantem.

 

Jedna vteřina, jeden okamžik a život se vám rozsype na tisíc kousků, na milión střepů.... Dívala jsem se na ty střepy, pozorovala jsem svůj život do okamžiku, než zazvonil telefon, a nedokázala jsem pochopit, že už nikdy nebude nic jako dřív.
Už nikdy nebude můj život takový, jako do chvíle, než jsem zvedla ten mobil.

 

Zůstalo by vše stejné, kdybych ten telefon nezvedla??? I takovéto nesmysly se mi honily hlavou.

 

Následující dny by se daly popsat jen slovy: bolest, pláč, naděje – naděje, že je to jen krutý omyl, nebo zlý žert.
Ještě v den pohřbu jsem věřila, že za sebou uslyším „Miláčku, co se děje? Vypadáš hrozně!...“ Já se otočím a uvidím Petra, jak s nechápavým pohledem zírá na mou zoufalou tvář.

 

Věřila jsem marně. Některé věci jsou zkrátka pravdou pravdoucí, byť jsou sebevíc děsivé, sebevíc bolestivé.

 

Dvojčata si odvezli rodiče a já, zavřená v našem bytě, přemýšlela o své budoucnosti.
Co budu dělat?
Jak budu žít?

Co dál?
Existuje v mém případě ještě vůbec slovo budoucnost?

 

Ne, cítila jsem jen prázdno a pusto. Stala jsem se vyschlou řekou bez jakýchkoli pocitů a emocí.

 

Dva, možná tři dny po pohřbu jsem jen ležela, zírala do stropu a měla chuť to také zabalit.
Přemýšlela jsem, zda je lepší vyskočit z okna, nebo sníst prášky....

 

Byly to myšlenky zoufalého člověka a pochopitelně kdesi hluboko ve mně stále žila duše plná lásky k našim synům.

Zůstali tu dva drobečkové, kteří mě potřebovali a kterým jsem nemohla odejít i já.

 

Nevím, kdy jsem poprvé zaznamenala, že Petr neodešel, že je tu se mnou.... Nedokáži si vybavit, kdy se mi v noci začaly zdát ty živé sny a já opět mohla být se svým mužem.

 

Noc co noc jsme se potkávali ve snu, během dne jsem cítila jeho vůni v místnostech, občas jsem ucítila letmý dotek, pohlazení, na kůži....

Má touha, mé přání, aby tu byl se mnou, přerostlo v jistotu.

 

Nevidím ho, není tu se mnou jako před nehodou, ale neodešel.

Tato myšlenka, tato jistota mě postavila na nohy, dala chuť do života. Do nového života se svým mužem, kterého sice nevidím, ale cítím ho u sebe, vím, že nás neopustil.

 

Od jeho smrti už uběhly dlouhé dva roky a Petr tu je stále s námi.
Stále přichází ve snech, stále občas vidím v bytě jeho mihotavý stín, stále se dvojčata řehtají a natahují ručičky do středu místnosti, kde sice není nikdo vidět, ale jejich tatínek tam stojí a dělá na ně opičky.

 

Rodina i přátelé mě začínají nutit k tomu, abych si našla partnera, abych začala nový život... netuší nic o tom, že přesto, že je Petr po smrti, je tu stále s námi.

 

Nemám v úmyslu si někoho hledat.

Jednak mám stále po svém boku člověka, kterého miluji celým svým srdcem, a jednak se děsím toho, že ve chvíli, kdy by se v mém životě objevil někdo jiný, Petr by už neměl potřebu, důvod, tu nadále zůstávat.

 

A já nechci o svého muže přijít podruhé....