„Od narození mám 3. stupeň rozštěpu páteře, takže vlastně tu nejtěžší formu,” začíná své vyprávění mladá a velmi sympatická Bára, která je na vozíčku. Snaží se naplno si užívat každé chvilky svého života a její handicap jí v tom rozhodně nezabrání…

„Rozštěp páteře vzniká v těhotenství nedostatkem kyseliny listové, a tím mám poškozenou míchu a obratel, právě kvůli tomu jsem odkázaná na vozík,” dozvím se od Báry důvod, proč je na vozíku. „Narodila jsem se s tím, takže jsem si nikdy moc nepřipouštěla, že jsem jiná, ale zlom přišel na základní škole. Byla jsem integrovaná do zdravé třídy a spolužáci mě nebrali z důvodu toho, že jsem prý měla všude výhody. Mohla jsem jezdit výtahem a oni museli chodit po schodech apod. Přitom ani netušili, jak ráda bych si to s nimi vyměnila a šla po schodech jako oni,” povzdechla si Bára a ještě dodala, že v mladí to bylo hodně těžké.
„Teď jsem s tím už ale smířená. Mám kolem sebe hodně přátel, ať už choďáku/velbloudů, tak říkáme vám, chodícím lidem :-), anebo těch s nějakým typem postižení. Co mě ale vždycky dostane, že nás - postižené vždy všichni litují, že to máme těžké, ale neuvědomují si, že někteří můžeme žít plnohodnotným životem, jen to máme nějak ztížené, já např. pohybem. Nejsme žádní chudáci, jsme stejní jako vy,” usměje se Bára a pohladí svého čtyřnohého mazlíčka, labradorku Elzinku, a záhy mi vysvětlí, proč má pejska. Překvapilo mě totiž, že má asistenčního psa, já jsem se domnívala, že tyto pomocníky mají především nevidomí.
„Jsou pejsci vodící a asistenční, kdy vodící nahrazují nevidomým oči, vedou je po terénu, aby bezpečně došli z bodu A do bodu B, atd. Asistenční psi nám nahrazují ruce a nohy, pomohou nám zavírat a otevírat dveře, sundávat oblečení, vytahovat prádlo z pračky a mnohem více. Elzinka navíc se mnou dělá i canisterapii, takže se mnou spí v posteli. Ještě jeden rozdíl mezi pejsky však je, a to ten, že vodící pejsci jsou hrazeni pojišťovnou, ale asistenční nikoliv, což je finančně náročné. Takový výcvik asistenčního pejska stojí dvě stě až dvě stě padesát tisíc,” prozradí mi má průvodkyně Bára.

sd

Možná se pozastavujete nad oslovením průvodkyně, ale nespletla jsem se. Barunka se totiž stala mou průvodkyní na unikátní zážitkové výstavě s názvem NAŠE CESTA, která odstartovala včerejším dnem a je možno ji navštívit až do 30. listopadu na Výstavišti v Praze - Holešovicích. Výstava je součástí kampaně www.chodicilide.cz, která už od roku 2010 usiluje o změnu postoje veřejnosti k lidem se zdravotním postižením. Jejím cílem je přiblížit dětem i dospělým každodenní život lidí se zrakovým, sluchovým a tělesným postižením.

„Nejúčinnější cestou, jak odbourat nejistotu, kterou lidé při setkání s lidmi se zdravotním postižením stále pociťují, je vlastní zážitek a osobní setkání,” říká Slávka Hocká, manažerka projektu www.chodicilide.cz. „Proto na NAŠÍ CESTĚ návštěvníci sami vstoupí do světa, kde lidé se zdravotním postižením nejsou ničím zvláštní. Zbaví se tak mnoha předsudků a strachu ze vzájemného kontaktu,” dodává Slávka a já s ní musím souhlasit.

Když jsem šla na tuto výstavu, čekala jsem svým způsobem depresivní prostředí, místo toho mě však přivítali lidé, kteří měli úsměv od ucha k uchu. Mě dostala na starosti již zmiňovaná Barunka, která mě celou výstavou provedla. A co je zde k vidění? To snad ani nejde slovy popsat, stále jsem totiž plná zážitků a dojmů, které ještě vstřebávám. Celý Křižíkův pavilon B, kde se vše odehrává, se proměnil například ve speciálně upravený byt s kuchyní pro nevidomé, koupelnou pro vozíčkáře, atd. Nechybí zde ani učebna znakové řeči, hotel, kde vás obsluhují neslyšící lidé, a dovnitř hotelu vás pustí tehdy, když je požádáte jejich jazykem, tudíž znakovou řečí, kterou se naučíte právě v učebně.

Pod vedením průvodců, z nichž mnozí sami se sluchovým, tělesným nebo zrakovým postižením žijí, si tu můžete vyzkoušet množství situací z jejich běžného života. Já si vyzkoušela, jaké to je být nevidomá. Procházela jsem temným tunelem, kde byla naprostá tma, a mým jediným pomocníkem byl pouze můj hmatový a orientační smysl, ještě že jsem zde měla Báru, která trasu absolvovala se mnou. Dále jsem se pokusila vžít do role vozíčkáře a zkusila jsem si nastoupit do improvizovaného vlaku, přes turnikety až po pískový výmol. Vyprávět o tom, že jsem se u toho zapotila mnohem více než při hodině ve fitku, asi ani nemusím.

a

as

asd

asd
Za zkoušku stojí i ping-pong tak, jak ho hrají nevidomí

fd
Brýle, které vám nastíní, jak asi „vidí“ lidé s různými zrakovými vadami

Jsem neustále plná nepopsatelných pocitů, jak už jsem zmínila, tahle akce mě totálně pohltila a vím, že sem rozhodně zamířím znovu. Pokud i vy chcete zažít něco výjimečného a nakouknout pod pokličku něčeho, co si my, velbloudi, neumíme ani představit, navštivte tuto jedinečnou akci. Výstava je zdarma a otevřena je každý den, v pracovních dnech od 9. do 17. hod a o víkendu od 10. do 18. hod, mnohem více informací naleznete na www.vystavanasecesta.cz.

sd

as

Co jste možná nevěděli...

Znaková řeč není mezinárodním jazykem, takže je jiná v každé zemi, stejně jako tomu je u běžné mluvy. Když třeba chcete vycestovat do USA, musíte se naučit jejich znakovou řeč, té naší tamní neslyšící nerozumí, tedy až na pár výjimek. Stejně tomu je i s nářečím, které existuje i ve „znakovce“, tak jako i slang. Proto někdy třeba dědečkové nerozumí znakové řeči svých vnoučat.

 

Reklama