Reklama

I učitel bohužel může mít slabost, nebo naopak averzi vůči žákovi. S tímto ryze lidským pocitem by se ovšem měl umět profesionálně vypořádat. Z vlastní zkušenosti ale vím, že tomu tak v praxi často nebývá.

uci

Vcelku chápu, že mnoho mých poznámek bylo zcela zasloužených. Že zalévat macešky horkou vodou se nesmí, omotávat školu toaletním papírem rovněž ne a zahrabat třídnici do záhonu s růžemi nedopatřením přímo před okny školníkova obýváku také není právě v souladu se školním řádem.

Ovšem některé dvojky z chování stejně dodnes nepokládám za ne zcela zasloužené.

Zvláště ne ty, o které se zasloužila učitelka Neklanová, která mě zcela očividně nenáviděla až za hrob a nejraději by na mě svedla i nechutné akné, kterým trpěl její oslizlý syn ještě ve věku 30 let.

Od chvíle, kdy vlezla do třídy, se zaměřila na mě, a i kdybych byla nepřítomná, zprdla by alespoň moji židli.

Je to banda debilů!

Později jsem se s tímto nešvarem setkala u prostřední dcery. Ne že by byla nějaký výkvět, ale otisk pravítka na jejích zádech mě začal znepokojovat, když se objevoval pravidelně a když Míša donekonečna opakovala, že „Učitel Lehovec je na ní zasedlý“.

Na první třídní schůzce jsem se srdnatě rozhodla, že ho osobně vyzvu, aby mi vysvětlil, proč řeže mé dítě hlava nehlava.

Do třídy vešel rudý mužík a od chvíle, když překročil práh, nepřestal řvát. Podotýkám, že v lavicích seděli rodiče, nikoli žáci, a nejsem si jistá, zda to zaznamenal.

Po té, co jsme se dozvěděli, že naše děti jsou „bandou debilů, co budou rádi, když se v budoucnu uchytí alespoň u počišťovačů“, vyhlásil, že má-li někdo něco, na co se chce zeptat, může teď.

Kdyby býval nevstal otec jednoho, patrně stejně zmodřeného žáka, ani bych se neodhodlala. Tatínek přistoupil k učiteli a diplomaticky pravil „Já jsem Mejzr.“

MEJZRRR!!!!!!!“ zařval Lehovec a barva v jeho obličeji se přiblížila domácí rajské. Pán couvl.

Seřval ho na tři doby. Překvapilo mě, že ho nefláknul po zádech tím pravítkem jako mou dceru a malého Mejzra.

Přiznám se, že jsem vzala kabelku a tiše se vytratila. Představa, že by na mě takhle řval, mně v žaludku způsobila chaoz, který jsem byla nucena řešit práškem.

Ovšem nevzdala jsem to.

O týden později jsem věc řešila se ředitelem a nejspíš jsem nebyla sama, neboť pan učitel se záhy vytratil.

Nejsem přecitlivělá matka a uznávám, že učitelovat ve třídě se 30 pubescenty asi není žádný med. Nicméně si myslím, že ponižovat slovně žačky a žáky, neřku-li je třískat tak, až mají jelita, a to denně, by učitel rozhodně neměl.

A pokud nedokáže své antipatie nebo případně nervy udržet na přijatelné hranici, pak nemá mezi dětmi co dělat.