Můj příběh není moc pozitivní, bohužel a je to tak trochu volání o pomoc….

Brácha se narodil přesně v den mých jedenáctých narozenin a tak jsem dostala úžasný dárek.Bylo to vlastně už tak trochu mé dítě, ráda jsem ho hlídala, nikdy jsem na něj nežárlila a neměla pocit, že by něco nebylo v nepořádku. Jakmile jsem začala jezdit na internát, tak jsme se pochopitelně trochu vzdálili, navíc on byl ještě dítě a já už běhala za klukama a moc společných zájmů jsme pravda neměli.

V devatenácti jsem se odstěhovala do svého bytu a tehdy se mi zdálo, že máme dobrý vztah, občas jsme se viděli.......... Vše v normálu.

Bohužel brácha v pubertě začal blbnout, experimentovat s drogami a před nedávnem mu stanovili diagnózu-schizofrenie. Jsem z toho úplně vyřízená. Sama jsem šla k psychiatrovi, protože jsem zhubla a já mám spíš opačnou potřebu, přibrat se snažím již pár let a to mi teda vůbec neprospělo. Antidepresiva mi ale nesedly a myslím si, že stejně nic moc nevyřeší, protože pokud tady jednou problém je, tak na něj asi těžko zapomenu. Připadá mi to momentálně neřešitelné.

Teď navíc má jít můj syn k babičce a dědovi na prázdniny a já ho tam nechci nechat. Zdá se mi, že naši to zlehčují a pro mě je 2 měsíce krátká doba na to abych si mohla být jistá, že můj syn bude v bezpečí.

Pročítám články o schizofrenii a snažím se zjistit co nejvíc. Plácám se v tom, občas propadám beznaději a mám deprese, ale doufám, že nás ještě celou rodinu čeká něco pěkného a nebudeme stále žít v napětí. Naši taky nejsou v pořádku, zničilo nám to všem zdraví, narušilo duševní rovnováhu a spánek. Nevím co bude dál. Uvidíme.

Možná máte někdo nějakou zkušenost, nebo radu...za každou reakci budu ráda.

Přeji všem aby nemuseli něco podobného prožívat, ale hold každý máme nějaký úděl a ten si neseme.Jsou jistě lidé, kteří jsou na tom hůř, ale přesto se cítím momentálně hodně špatně a docela v bezvýchodné situaci


 

Reklama