Reklama

Kdo by chtěl v Michaele Kuklové vidět drobnou dívenku s velkýma tmavýma očima, která potřebuje ochraňovat, šlápl by hodně vedle. Už to není žádná holka od vedle nebo mladá dáma, dokonce ani mladá paní. Je to sebevědomá žena, která se pomalu dostává do středních let. 

Nevypadáte na šestatřicet….

Vždycky jsem byla vzhledově mladší, duševně mladší, mentálně mladší. Svádím to na to, že jsem se narodila dva měsíce před termínem. Takže jsem neměla být Beran, ale Býk. Jsem prostě nedonošená.

 

Stále dostáváte role mladých, naivních dívek dívek?

V cizině jsem vždy dostávala role odpovídající mému věku. Konečně se to ale láme i u nás. V novém filmu Jitky Němcové Voníš jako tenkrát o pevném přátelství dvou žen jsem ještě o rok starší. Hraju tam šestatřicetiletou mámu patnáctileté dcery. S takovou rolí se pochopitelně vnitřně ztotožním lépe než s dvacetiletou Markýtkou ve svých osmadvaceti.

 

V kolika letech jste se dala dohromady s Jirkou?

V pětadvaceti. Výborně se doplňujeme: On mě tahá do extroverta (marně) a já jeho do klidu (zatím marně).

 

Změnil prstýnek ve vašem soužití hodně?

My jsme spolu začali žít jako v manželství už po čtyřech měsících. Původně jsem tvrdila, že prstýnek změnil hodně, ale zpětně vidím, že to tak nebylo. Stačí, že spolu dva chtějí být.

 

Nenudíte se po dvanácti letech soužití?

Všechno má tendenci stát se stereotypem. Pochopitelně nemůžeme chtít cítit intenzivní zamilovanost napořád. Ta se změní na jinou, pevnější a určitě hodnotnější lásku. Čas na soukromí díky Jirkově zaneprázdněnosti téměř neexistuje, což se doufám časem změní. Ale uvědomuji si, že každý člověk má své chyby a ty Jirkovy mi už nevadí. A jemu zas ty moje. Vím, že je to zázrak, když se vám protějšek po sundání růžových brýlí nezprotiví. Představa, že bych ho ztratila a musela se zase prokousávat vztahy a zvykat si na další chyby někoho jiného, je... děsivá.

 

Měla jste hodně lásek?

Prožila jsem hodně vztahů, protože jsem nemohla najít správného partnera.

 

Jak se pozná, že je to ten pravý?

Když to není ten pravý, tak vztah zkrachuje na jakékoliv blbině. Když ho ale najdete, tak i vážné problémy jako kdyby ustupovaly samy od sebe. Za normálních okolností byste se sebrala, řekla: ”Adieu!” a odkráčela. Ale teď to neuděláte, aniž víte proč.

 

Plánujete dítě?

To se v našem případě, jak už jsem poznala, plánovat nedá. Až bude mít přijít, tak přijde. Snažím se tím nezabývat. Helenka Růžičková mi věštila, že dospěji až v 37 letech a pak teprve přijde potomek.

 

Považujete se za emancipovanou ženu?

Nedávno jsem viděla rozhovor Michala Prokopa s Veronikou Žilkovou, která řekla nádhernou věc: ”Volám po emancipaci mužů!” A v tu chvíli mi to docvaklo: Ne emancipace žen, ale mužů! To oni najednou nezvládají své role, protože ženy dneška si poradí se vším.

 

Žijete vy v rovnocenném vztahu?

Ano. Jsme rovnocenní partneři. Rovnoprávnost v manželství pro mě ale neznamená, že budu vláčet basu minerálek do pátého patra a manžel mezitím bude vytírat doma podlahu. Obráceně se však nenadřeme ani jeden, protože využíváme toho, co jde komu od přírody snadněji. Neznamená to však, že by se chlap neměl umět o sebe postarat taky sám.

 

Jak vypadalo manželství vašich rodičů?

Klasicky: Já přinesu peníze a tvým úkolem je starat se o rodinný krb, aby vše fungovalo a děti byly dobře vychované. Co myslíte, že se stalo po 24 letech manželství? Máma byla na tátovi závislá a on měl celý čas právo na milenky. Totéž právo ale mámě neupíral. Chtěla odejít, ale jaké měla po těch letech v domácnosti možnosti? Co se naučila do svých pětačtyřiceti? Ano, vychovala děti, ale ty se osamostatnily. Měla strach, jestli se uživí, jestli o ni ještě někdo bude mít zájem. Nakonec se dočkala toho, že jí můj táta řekl: ”Celý život jsem tě držel jako v bavlnce, měla ses jako princezna, nemusela jsi pracovat, co ti chybělo?” Dala se rozvést a zvládla všechno. Bylo to ale těžké.

 

Co jste si z toho odnesla?

Musím být soběstačná, abych měla rovnoprávné manželství. Muž nikdy nepřepočítá vaši domácí práci. Nikdy.

 

V jakém věku jste se cítila nejšťastnější?

Od patnácti do takových třiadvaceti. Často vzpomínám na euforii v začátcích lásek: Obdivné pohledy, objevování… Ten pocit chvění, když u něj přespíte a jen pozorujete, jak dýchá ve spánku. Bojíte se ho dotknout, aby se vám nerozplynul pod rukama. Slyšíte tlukot obou srdcí. Všechno dál už nemohlo být krásnější. Velikou roli prostě hrála sladká nevědomost. Teď jsem jiná…

 

Jiná?

Dřív jsem byla optimistická a pro každou blbinu. Zato dnešní svět mi připadá nelidský, katastrofický. Lidi na celém světě se k sobě chovají hrozivě.

 

Nejste příliš pesimistická?

Jsem realistka. Svět vidím reálně černě.

 

Jak s tímhle náhledem na život můžete žít?

Zvykla jsem si. Musela jsem, protože nejsem sebevrah. Naučila jsem se být maximálně flegmatická, tolik si věci nepřipouštět, obrousila jsem hrany. Samotnou mě překvapilo, jakou mi to přineslo toleranci, klid, lehkost i nadhled... O to intenzivněji teď vnímám každé lidské dobro, daří se mi obklopovat se skvělými lidmi, mám větší radost ze všech pozitivních zpráv. Můžu říct, že jsem spokojená.

 

 

 

Michaela Kuklová (36) se narodila v roce 1968, když bylo Pražské jaro v plné síle. Od třinácti let účinkuje ve filmech, televizních inscenacích, v divadle a dabingu. Začala se věnovat i malování. 10 let je vdaná za herce Jiřího Pomeje (40), děti zatím nemá.