Vnučky chtěly popřát babičce k narozeninám. Koupily jí dárek a myslely si, že se na ně babička těší. Když jí zavolaly, že se zdrží, babička návštěvu odvolala. Odůvodnila to tím, že má v televizi seriál.

granny

Nikdo mi nevymluví, že televize ničí mezilidskou komunikaci a vzájemné vztahy. Zvláště starší lidé jsou ke svítící bedýnce připoutáni tak těsně, že nevnímají svět kolem sebe. Jako by jim stačil ten umělý, iluzivní a většinou nereálný. Uznávám, že je někdy pro ně televize jediným společníkem, ale proč jí dávají přednost i ve chvíli, kdy si můžou promluvit s lidmi?

Nevěříte? Tady máte příklad ze života.

Babička měla narozeniny a pozvala k sobě na návštěvu své vnučky, mé dcery. Koupily jí dárek a domluvily si s ní hodinu, kdy mají přijet. Jelikož je k ní špatné spojení MHD, slíbila jsem, že jim půjčím auto.

Ten den jsem ho ale měla v práci a musela jim ho dopravit. A jak už to v Praze občas chodí, kvůli opravě kolejí zavřeli nábřeží a nastal dopravní kolaps. Dcery mě neustále bombardovaly esemeskami, kde jsem a kdy už přijedu, já byla nervózní, že se hodinu posouvám krokem.

Napětí na obou stranách rostlo. „Tak babičce zavolejte, ať na vás chvilku počká, vždyť o nic nejde“.
„Babička bude naštvaná, že přijedeme pozdě“.
„Přece musí pochopit, že jsem v zácpě a nemám helikoptéru,“
oponovala jsem. „A jestli se vám to nelíbí, tak jeďte autobusem“.
„To bychom k ní dorazily až za hodinu“.
„A o co jde, čeká na vás snad s teplou večeří?“.
„Ne, domluvily jsme se, že udělá jen pár chlebíčků“.
„Tak fajn, už se to trochu hnulo, za deset minut jsem doma...“

Vyběhla jsem schody po dvou a čekám oblečené a obuté dcery v předsíni, kterým jen předám klíče od auta.

„Nikam nejedeme. Babička nám řekla, že už to nestojí za to. Za půl hodiny má v televizi seriál...“

Zatracená televize! Copak je jí ta bedna přednější než vlastní vnučky?

Reklama