Reklama

Zdravím, po přečtení tohoto trochu netradičního tématu jsem si vzpomněla na dobu před 25 lety, kdy se odehrál tento příběh.
Moje maminka po operaci najednou padla do kómatu. Lékaři se snažili, co mohli, ale několik dní byla stále "na druhém břehu".
 
Denně jsme u ní celá rodina sedávala a hlavně já na ni neustále mluvila. Po třech dnech jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. Samozřejmě jsem to hned mamince  řekla a prosila ji, aby neodcházela, že její první vnouče ji bude potřebovat, tak jako i my ostatní. Takto jsem s ní mluvila skoro celé odpoledne.

Druhý den jsem přišla znovu a vidím, že maminka se probrala a začala mi vyprávět, co viděla jako ve snu. Ve své svatební noční košilce se blížila k malým vrátkům, kde na ni kývala a usmívala se její maminka (má babička, kterou jsem bohužel nikdy nezažila). Z jejích bezbarvých rtů prý uslyšela: "Holka, co tady děláš? Ještě nepřišel tvůj vyměřený čas. Tam vzadu tě čeká tvá rodina a hlavně tvá vnučka. Ihned se vrať!"
 
Když mi to dovyprávěla, usmála jsem se: "To přece není možné, aby babička věděla, že budu mít dceru".
 
Víte, tehdy se ještě nechodilo na ultrazvuk pravidelně tak jako dnes, a tak jsem se o tom, že mám dceru, dozvěděla až na porodním stole. Ale, víte, co mi je divné, jak to tehdy moje babička mohla vědět? Nebo že by bylo něco mezi nebem a zemí?