Byla s námi příliš krátce, ale přesto si získala srdce každého, kdo ji poznal. Fenečka Vločka se k nám zatoulala jedné mrazivé noci. Rakovina jí nakonec metastázovala, tak jsme se rozhodli její trápení ukončit...

Odpočívá ve stínu třešně, kouká se na svůj oblíbený les a tam nahoře ve psím nebi prohání zajíce a hraboše. Naše fenečka Vločka, ke které jsme přišli docela náhodou, už musela jít spát...

Byl hrozný mráz, když si nás Vločka našla s velikým nádorem na mléčné žláze. Jako by volala o pomoc a my jsme jí pomoci chtěli. Tak se stalo, že zvládla těžkou operaci - jizvu měla od předních pacek až k zadním - a zase byla veselá.

Byla skutečně výjimečná! Neuvěřitelně citlivá a chápavá. Nevnucovala se, ale kdykoli člověk potřeboval, přišla a nechala se pohladit, pomazlit. Byla poslušná tak, že jsem tomu skoro ani nevěřil. Do lesa chodila bez vodítka a nikdy se opravdu neztratila, sem tam vyběhla za zajícem, ale vždycky se za krátko vrátila.

Rozdávala radost každému, kdo ji poznal. Byla hrozně trpělivá a statečná, nechala si všechno líbit, i ty nepříjemné věci (jako koupání, když se vyválela v něčem nepěkném) vždycky zvládla. Spojovala lidi, každého milovala, dokázala prostě zázraky.

Jednou odpoledne jsme se vrátili od koní a Vločence bylo zle. Bylo to o víkendu, tak jsme se na veterinu dostali až v pondělí. Tam nám paní doktorka řekla, že to mohou být buď metastáze, a to by bylo špatné, nebo zánět průdušek. Dostala dvojí léky, jedny antibiotika na zánět a lék na potlačení růstu rakoviny.

Bohužel se po čtrnácti dnech na rentgenu potvrdilo to horší. Vločenka měla veliký nádor nad srdíčkem, který jí zhoršoval dýchání. Po dalším asi týdnu se jí udělala metastáze do čenichu a už nemohla dýchat skoro vůbec. Jen se tak smutně ploužila...

Poslední den ráno nechtěla vůbec jíst, během dne se to trochu zlepšilo, ale brala si jen z ruky. Rozhodli jsme se, že když je ta možnost, zavoláme veterináře domů a nebudeme jí to velké trápení jen kvůli nám prodlužovat. Přijel ten den kolem půl deváté, Vločenka usnula v našem náručí na zahradě, hladili jsme ji...

Víme, že tenkrát, když si nás našla, nechtěla umřít. Hledala naději a my jí nedokázali pomoci. Člověk si vyčítá, že se neptal veterinářů víc, i když rozum ví, že tahle nemoc je prostě zabiják.

vločka

Vločenko, prosím, odpusť nám, že jsme to nedokázali... Moc na Tebe pořád myslíme!

Reklama