Reklama

Jako holka jsem byla rozhodnutá, že zůstanu bez dětí, a pořídila jsem si psa. Myslela jsem, že jím uspokojím vcelku slabé mateřské pudy a čeká mě pohodový život bez strachu a zodpovědnosti za budoucnost jiného člověka.

Proradná láska

Pak jsem se zamilovala a příroda se mnou začala cvičit. Štěstí bylo, že i můj nastávající si dítě přál, takže vlastně bylo všechno v pořádku. Nejdřív svatba, potom miminko. Smůla byla, že to se ze začátku vůbec nedařilo. Po roce jsem se dokonce vypravila na gynekologii a doktorovi tvrdila, že nemůžu otěhotnět, ale on hned kontroval opačným tvrzením a poslal mě domů. Měl pravdu, za další dva měsíce jsem byla v tom.

Jednou a naposled

Ale protože byl můj manžel velice vlažné nátury, byla vlažná i jeho reakce. Moudře pokýval, jen tak mimochodem se zeptal, jestli je dítě opravdu jeho, a odešel do práce.  Moje pocity byly dvojaké. Z jedné strany radost, z druhé strach. Podvědomí mi říkalo, že se radikálně mění můj život, není cesty zpátky a už nikdy nic nebude jako dřív. Panika – výskot, deprese – těšení, pochyby – pýcha. Všechno kromě mých emocí bylo vlažné, nikdo se se mnou příliš neradoval, prostě asi jako bych oznámila jedničku z písemky. Takže na své těhotenství ráda nevzpomínám a taky už se nikdy žádné jiné nekonalo.