Reklama

Často slýchám od kamarádek, jaké mají problémy s tchyní... Je protivná, kecá jim do vedení domácnosti či výchovy dětí a ony jsou z toho vedle.

Chápu je. Nedovedu si představit, že bych měla tchyni, která by mi lezla tak děsivě na nervy jako mým přítelkyním, a určovala mi, co je správné a co není, co mám dělat, co vařit, nebo jak přebalovat dcerku.

 

Maminka mého muže však zemřela ještě před tím, než jsme se s Milošem seznámili, takže já byla těchto situací ušetřená.

 

A tchán? Ten od nás bydlel přes dvě stě kilometrů, čili i zde byly vztahy jaksi chladnější díky velké vzdálenosti...

 

Ale to bývalo.

Před měsícem si totiž pronajal kvůli práci byt u nás ve městě. Situace se pochopitelně okamžitě změnila. Jeho návštěvy u nás se rapidně zvýšily a asi proto, že žil sám, začal k nám chodit hodně často.

Nemyslete si však, že mi to vadilo!

Kdepak, byla jsem naopak moc ráda, že má malá dědečka, který si ji bere na vycházky, nebo na zmrzlinu a chodí si pro ni do školky.

 

Byla jsem z toho doslova nadšená a myslím, že i Miloš byl unesený tím, jak krásně se jeho táta chová k malé.

 

Jenže já jsem takový smolař, že kdykoliv si říkám, jak je vše krásné a suprové, něco se pokazí! Opravdu! Je to snad můj životní zákon, nebo osud.

 

Nedávno byl manžel na noční a tchán se u nás zastavil na kávu. Povídali jsme si, on si hrál s Barborkou a mně bylo moc hezky. Jenže nastal večer, já malou uložila a tchán se mě zeptal, zda si nedáme sklenku vínu.

Ach, kdyby mě tak napadlo, že se situace začíná zvrtávat špatným směrem!

 

Popíjeli jsme víno a Milošův otec mi náhle začal říkat, jak je rád, že má jeho syn takovou ženu... Že jsem prý nejen krásná, ale i inteligentní, milá, sexy....

A to už se mi v hlavě rozblikalo varovné světýlko..

 

S úsměvem (i když křečovitým) jsem ho poprosila, aby už šel domů, že jsem unavená a chci jít spát.

Začal mě hladit po stehnech a zašeptal „O takové prima holčině jsem snil od mládí..."

Odporem jsem se oklepala a důrazně řekla, ať jde pryč!

(A bylo mi šumafuk, zda se urazí, nebo ne... Tohle si přeci nebude dovolovat?!)

 

Druhý den mi volal a moc se omlouval... Nechala jsem se tím co říkal ukolébat a omluvu přijala.

Byla jsem tak naivní a hloupá!

 

Asi za tři dny mi opět volal. Řekl mi zničeným hlasem, že je mu zle a zda bych nebyla tak hodná a nepřinesla mu nákup.

 

Co myslíte, že jsem udělala? Já husa pochopitelně popadla tašku a šla tchánovi nakoupit a ještě mu v dobré víře chtěla uvařit teplou večeři!

 

Jenže věc se měla úplně jinak... Tchán totiž nebyl vůbec nemocný a celý ten jeho telefonát, kdy skřípal hlasem a zdál se na umření, byla jen odporná hra. Hra, jejíž cílem bylo dostat mě k němu do bytu.

A já mu na to skočila.

 

Sotva jsem mu uklidila nákup do ledničky, přistoupil zezadu ke mně a objal mne. Rukou mi pohladil prso a druhou mi přejel po pánvi.

Zmáčknul mi prsty bradavku a otřel se mi ztopořeným penisem o zadek.

Udělalo se mi zle.

 

Otočila jsem se a vší silou mu ubalila facku. Tchán netchán, bylo mi to jedno.

„Kočička se zlobí?“ řekl polohlasem a já mu na krátkou chvíli viděla v očích neutichající sexuální vzrušení smíchané s čistým šílenstvím.

 

Znásilní mě!  Blesklo mi hlavou a na krátkou chvíli jsem si tím byla opravdu jistá.

Vrhne se na mě jak hladové zvíře a vezme si mě.

 

Naštěstí jsem se včas vzpamatovala, utřídila myšlenky a přinutila svou hlavu myslet.

„Ještě jednou se mě dotkneš, ty prase, tak nejenže to řeknu Milošovi, ale první, co udělám, bude, že to ohlásím na policii. Prase hnusný!“ zařvala jsem mu do obličeje a měla jsem hroznou chuť na něj plivnout.

 

Když jsem odcházela z jeho bytu, práskla jsem dveřmi tak, že se divím, že to vydržely.....

 

Milošovi jsem nic neřekla.... zatím.... Pořád se nemůžu rozhodnout, zda mu to mám říct, nebo ne. Když vidím, jak je šťastný z toho, jak se táta chová k malé a jaký je z něj prima dědeček, říkám si, že mu tou zprávou moc ublížím.

 

Na druhou stranu si ale myslím, že by to vědět měl.... Bojím se totiž, že po mě opět někdy tchán vyjede, a bojím se, aby to nedopadlo daleko hůř než naposledy.

 

Ráda bych znala váš názor. Co myslíte? Mám se svému muži svěřit? Protože s tchánem si o tom promlouvat nechci. Zhnusil se mi a myslím, že veškeré řeči by zde byly zbytečné.

 

Díky za pomoc.