Já jsem vždy měla před kolotoči respekt.Nikdy mě to na něj netáhlo,asi jsem podvědomě věděla proč.

Přesto jsem se jednou,coby dítko školou poviné,nechala přemluvit.Jen se kolotoč roztočil,bylo zle.Začala jsem statečně ječet hrůzou a příšerným pocitem kolem žaludku.Vzápětí se ke mě pár spolužaček přidalo.

Nevím,jestli ze solidarity,nebo jsem vyvolala svým řevem davové šílenství.Důležité pro mě bylo,že kolotoč se zasavil.

To byla moje první a poslední jízda.Nikdy jsem od té doby nesedla na nic,co se točí,kroutí,převrací a jakýmkoliv divným způsobem pohybuje.
Jediné co jsem vždy milovala byla  horská dráha.Ale i z toho jsem již vyléčená.

Když jsem před 10 lety byli v Disneylandu v Paříži, samozřejmě jsem manžela dotáhla na horskou dráhu.Ale běda,kam se hrabou naše pouťové horské dráhy.

Už když jsme sedli a přes nás se sklopil takový nějaký úchyt,nebo jak se tomu říká a nemohla jsem se ani pohnout,tušila jsem,že bude zle.A bylo.

Nebudu líčit průběh šílené jízdy,ale když jsme vystoupily,půl hodiny jsem nemohla chodit,jak se mi klepaly nohy a bušilo srdce.Tak to byla poslední jízda mého života.
Vlastka

Pozn. red.: text nebyl redakčně upraven.


Mně se klepou nohy, jenom čtu Tvůj příspěvek. Nevím, koho bych pokousala na takové, kterou líčíš, když mi k tomu aktu stačila ta pražská. :)) Míša


Máte rádi poutě a atrakce? Na čem nebezpečném, až adrenalinovém jste kdy byli?

Své příběhy a zážitky i sympatie k pouťovému veselí posílejte dnes na redakce@zena-in.cz.

Hrajeme, jak jinak, než o pouťové „štěstíčko“, tedy nevíte, co ve škatulce bude. :-))

 

Reklama