Reklama

Její jméno vám určitě není neznámé. V dobách našich babiček či prababiček to byla velmi populární a vydávaná autorka, ačkoli ji kritika zrovna nešetřila a příliš pozitivně se k jejím dílům nestavěla. Z toho si prý ona těžkou hlavu nedělala, důležitý byl pro ni zájem vydavatelů a hlavně čtenářů, tedy vlastně čtenářek…

V každém případě to musela být velice činorodá žena. K psaní využívala každou chvilku, dokonce prý psala i u vaření. Na jejím kontě je 113 románů, 116 povídek a kromě toho psala i básně a pohádky. Hlavním tématem jsou zamilované příběhy, které se často odehrávají na venkově. V dnešní době působí mnohdy idealisticky či naivně, nicméně znovu se začaly vydávat a číst…

Narodila se v roce 1890 jako Marie Barešová ve vesničce Studená u Telče v rodině lékaře. Tomu jeho rodiče naplánovali církevní kariéru, ale on dal přednost vojenské akademii ve Vídni. Tam vystudoval vojenské lékařství. Jeho studia měla jednu podmínku – musel po nich povinně odsloužit ještě deset let. Po jejich uplynutí vyměnil uniformu vojenskou za hornickou a stal se důlním lékařem. Ženil se až na prahu padesátky, dřív to jaksi nestihl. To už byl praktickým lékařem.

Vlasta JavořickáMarie se narodila jako třetí dítě a o tom, že bude spisovatelkou, snila už jako malá holčička. A myslela to vážně! V osmi letech to začala dětsky zkoušet do sešitu, který odvážně nadepsala Spisy Mařenky Javořické. Umělecký pseudonym vznikl na popud jejího staršího bratra Josefa. Příjmení si zvolila podle hory Javořice, nejvyššího vrchu Českomoravské vysočiny, a pozdější křestní jméno Vlasta mělo zase vyjadřovat její vlastenectví. Větší vliv než bratr měla na psaní budoucí spisovatelky její starší sestra. Ta se ale vdala a odstěhovala v Mariiných třinácti letech.

Po absolvování tří ročníků měšťanské školy Marie navštěvovala tzv. hospodyňskou, dnes bychom řekli rodinnou školu v Havlíčkově Brodě. V té době už začala posílat do různých časopisů své povídky, jenže ty se jí vracely, zatím o ně nebyl zájem. Velkou podporu měla ale ve svých rodičích. Hrdý byl na ni především tatínek, který se nadanou dcerou chlubil ve své ordinaci. Jejích skutečných úspěchů se bohužel nedožil. Zemřel, když bylo Marii sedmnáct let.

Ve svých jednadvaceti letech se provdala za čtyřiadvacetiletého úředníka Františka Zezulku, pozdějšího ředitele Satrapovy továrny na konzervy a uzeniny v jejím rodišti Studené. Manžel byl zdatný obchodník a toužil si založit vlastní firmu. Tehdy se mladá rodina přestěhovala do Tišnova, ale po neúspěšném podnikání, na které padlo celé Mariino věno, se vrátili do Studené. Po rodném domě i kraji se jí v Tišnově nesmírně stýskalo, takže návrat byl pro ni obrovskou úlevou. Vysočině už pak zůstala věrná prakticky do konce života.

V roce 1916 vyšla Vlastě Javořické v Brněnských ilustrovaných listech první povídka – Splněná tužba. Její manžel právě narukoval do války a ona zůstala téměř bez prostředků se třemi malinkými dětmi sama, potřebovala si tedy něco vydělat na živobytí. Později vzpomínala, že za první honorář – pět korun – koupila své dcerce panenku.

Manželovi se zpočátku Vlastina záliba ve psaní vůbec nelíbila. Zlobil se, že si nebral žádnou spisovatelku! Rukopis povídky Dvojí jaro jí dokonce spálil. Obával se, aby nešidila rodinu, možná i na jejího koníčka žárlil. Později toho samozřejmě litoval, protože Vlasta musela napsat román znovu. Odpustila mu. I přesto si na manželství nestěžovala a hodnotila ho jako harmonické. Svatá žena!

Vlasta Javořickᠨcca 1911)To už konečně prorazila. Začali se o ni zajímat vydavatelé i čtenáři a ona mohla chrlit jedno dílko za druhým. A přitom rodinu skutečně nezanedbávala – vychovávala pět vlastních dětí a kromě toho i jedno osiřelé dítko z příbuzenstva. Starala se taky o dům a velké hospodářství. Pro sezónní zaměstnance, kteří u nich i bydleli, denně vařila. Musel to být docela zápřah. Vstávala prý denně ve čtyři hodiny a než všechny budila, měla vše nachystáno a k tomu už obvykle měla napsaných i deset stran. Hodně psala také pozdě večer, končila třeba až v jedenáct! Mnohdy napsala i šedesát stran za den.

Psaní pro ni bylo něco jako droga. Přestat psát nemohla a hlavně nechtěla. Akorát se snažila, aby neměl manžel důvod k nespokojenosti. Ten nakonec názor změnil. Co mu jiného zbylo, když se jeho žena stala nejprodávanější autorkou první republiky a její knihy šly na dračku?

Horší to bylo v době nacistické okupace, to jí vyšly jen tři knihy. Některá dosud vydaná díla byla dokonce uznána jako nebezpečná a byla na indexu. Těšila se, že si to po válce vynahradí, psala do šuplíku. A vedla zatím ochotnický kroužek ve Studené.

Jenže po válce o moc líp nebylo. O její literatuře se začalo říkat, že je to brak. Po roce 1948 se její knihy přestaly vydávat vůbec. Manžel František Zezulka přišel o práci, to když byla Satrapova továrna ve Studené v roce 1948 znárodněna. Po čtyřech letech pak zemřel. Tři ze čtyř dcer emigrovaly do USA, což byl další velký škraloup na kádrovém profilu oblíbené spisovatelky. Vycestovat za nimi směla až v roce 1965. V padesátých letech jí také zabavili rodinnou vilu, na níž byla hypotéka, kterou Vlasta Javořická splácela ještě ze svého důchodu.

Knihy byly přirovnávány k Červené knihovně a dále jim byl vytýkán náboženský charakter. Jako takové musely být vyřazeny z knihoven. Čtenáři však spisovatelce psali a přáli si, aby její knihy znovu vycházely. Když ty dopisy poslala na ministerstvo kultury, odepsali jí, že se její tvorba do dnešní doby nehodí. V roce 1969 jí také zamítli žádost o znovupřijetí do Svazu československých spisovatelů. I když v tomto roce začal vycházet v časopise Naše rodina na pokračování její román Na faře, v době následné normalizace byla opět na indexu.

Do pozdních let svého života byla velice čilá. Vstávala ráno v pět hodin, pracovala na zahrádce, chodila na túry, v zimě lyžovala. A samozřejmě psala. Věřila, že nastane doba, kdy se budou její knihy znovu vydávat. To skutečně po roce 1989 nastalo. Spisovatelka se toho ale bohužel nedožila, zemřela v roce 1979 po mozkové mrtvici v krásném věku 89 let…

Všechny knihy Vlasty Javořické končí happy endem. U jednoho románu zkusila tuto zásadu porušit. Ale neuspěla! Závěrečné pasáže knihy se musely přepracovávat, protože nakladatel argumentoval tím, že tak knihu čtenáři odmítnou. Že jsou zvyklí na šťastné konce…

Foto: Slovník české literatury po roce 1945, Wikipedia

Na našem webu jste si mohli přečíst i o těchto zajímavých ženách: