Reklama

Čtenářka Vlaďka00ž bývala také pěkné kvítko. Vlastně ještě pořád je J Více se dozvíte v jejím veselém / vážném „ohnivém“ příspěvku. Dobře se bavte.

Krásný den posílám z rodiny pyromanů.
S ohněm si u nás doma hrají všichni. Jsem  sama samotinká, kdo se zrodil ve znamení, jehož živlem je oheň. Mám velice ráda řád a pořádek. Ostatní členové žijí v domnění, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala a pořádek od toho, aby se v cukuletu proměnil v nepořádek. Nedají si říct a nedají. Nestačí jen šlehnout malým plamínkem, občas musí přijít vatra a všechen bordel spálit.

Úplně ze všeho nesnáším roztahané oblečení po bytě. Když jsou výzvy k úklidu ignorovány delší dobu a nepomůže ani naházení na místa odpočinku či zábavy (notebook, klávesnice od počítače, případně postel), schovám oblečení do krabice. Pár dní nato čelím otázkám jako: „Vladěnko, miláčku, beruško, poklade (a podobná oslovení, jež používají, když něco potřebují nebo je průšvih), neviděla jsi takhle náhodou...“ Nebo: „Jé, ty jsi prala? To není možné. Koš na špinavé prádlo je prázdný, v žehlení taky nic není. Mi asi nějaký skřítek ze skříně sežral všechny slipy a ponožky.“ Škodolibě se usmívám a dělám, že o ničem nevím: „No, neviděla jsem. Jen si pamatuju, že naposled jsem řvala, aby daná věc byla uklizená. Peru jen to, co je v koši na prádlo.“ Pak si libuju, jak zuřivě prohledávají byt, prosí a škemrají, slibují, že už budou udržovat pořádek. Po čase se obměkčím a hromádku s poschovávanými věcmi vysypu na podlahu k rozebrání. Mají radost, že jejich oblíbená košile, tričko a jiné poklady, se našly.  Na nějakou dobu je klid, po čase jsem nucena rituál zopakovat.

Je fakt, že takhle občas spálím i sama sebe nebo svůj bordel. Pamatuji si, kde jsem danou věc měla před tím, než jsem jí uklidila, a i kdybyste mě zabili, nevzpomenu si, kam jsem to uklidila. Tu a tam vyhodím i něco, co nutně potřebuji, v domnění, že takovou blbost už potřebovat nebudu. Nejraději tu blbost spálím, abych v následujících pár dnech zjistila, že jí nutně potřebuji.

Co se týče hry s ohněm, ve smyslu hazardování, těch zážitků mám několik. Nejhorší pomyslný oheň je neznámá příroda. Tolikrát jsme s partou zabloudili, protože jsme sešli ze značené stezky. Nikdy se nám naštěstí nic nestalo. Jen nás lákal ten pocit, zjistit, co je v neznámu a pak ten pocit, když se objevíte na značené cestě, sice úplně jiné, než jste sešli, ale víte, že vás zavede zpátky do civilizace. Nejhorší, co se nám stalo, že jsme zmokli. Vůbec nic hrozného. Dnes již taková dobrodružství do neznáma nepodnikáme. Skoro všichni máme děti, tudíž jednak nikam daleko od neznačené cesty nedojdeme a jednak víme, že strach o druhého je strach těžkého kalibru. Také se říká, že štěstí nepokoušej dvakrát. My už ho pokusili tolikrát a zatím vždy při nás stálo. Nechceme ho naštvat, aby si nenašlo nějaké poslušnější lidi a nás nenechalo někde opuštěné.

S ohněm jako takovým jsem si ráda hrála jako malá. Šťourala jsem do ohýnku klackem, nechala jsem ho rozžhavit a pak jsem s ním do vzduchu kreslila ornamenty. Jednou jsem si u toho podpálila nohavici u kalhot. Všimla jsem si toho dost pozdě, protože jsem byla zahraná do hry. Měla jsem trochu netradiční depilaci a dodnes mám menší jizvu.

Horší bylo, když mě štval jeden starý pán. Pořád chodil k nám domů žalovat, s kým chodím ven a co tam dělám. S partou jsme se na něj domluvili. Chtěli jsme ho postrašit. Bydlel na osamoceném místě. Jeden prázdninový večer jsme oblehli jeho dům a kolem naházeli bouchací sirky. Pár jsme jich dali i do hrnce, aby byl rámus ještě větší. Jak jsme ve tmě pořádně neviděli, tak nějakým nedopatřením se jedna bouchací sirka vloudila otevřeným oknem i do pánova baráčku. Sice nevyhořel, ale i tak si šel stěžovat. Ve tmě nás neviděl, bylo mu ovšem jasné, kdo za pumovým útokem stojí. Průšvih z toho byl pořádný. Dostali jsme doma sekec všichni. Přesto jsme se nepoučili a s bouchacími sirkami jsme si hráli dále. Házeli jsme je po sobě před školou. Jednu jsem omylem hodila kolemjdoucí paní do nákupní tašky. Stálo mě to další sekec a dvojku z chování.

Jednou jsme se o tom bavily s kamarádkou a domýšlely důsledky. Byly jsme rády, že se nikomu nic nestalo. Po Silvestru jsou plné zprávy úrazů z bouchacích sirek nebo rachejtlí. Náš rozhovor přerušil můj manžel. Svěřil se, že za jeho mládí jeho a partu otravovala bonzáctvím jedna postarší paní. Také měli tak hovadský nápad jako my a šli paní strašit. Do domu jí otevřeným oknem hodili rachejtli.

Mám hrůzu ze rčení, jež říkávala moje babička a moje mamka: „Já tě mlátit nebudu. Ony ti to tvoje dětičky vrátí za mě.“ Při pozorování, jak se naše dcera s radostí hrabe klacíčkem v čemkoliv, co trochu doutná, tak z celého srdce doufám, že Sára nikomu do baráku nehodí granát, byť by jí dotyčný štval sebevíc.

Pěkný den a pokud možno bez hrátek s ohněm.
Vlaďka006

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven

___________________

Konec dobrý, všechno dobré. No ale, jestli bude dcerka po Vás, tak si možná i nějaký ten granát obstará.:)
Vaše parta musela být pěkně divoká, děkuji za fajn vzpomínkový příspěvek, z něhož oheň doutná ještě teď :)
Saša

Téma dnešního dne:  Zahráváte si s ohněm?

Téma, které má hodně podob.

  • Zahrávat s ohněm si můžete při neuvážené a riskantní známosti
  • Při opomíjení svého zdravotního stavu
  • Při braní nevýhodné půjčky, na jejímž konci straší exekutor
  • Při extrémních sportech
  • Při stěhování se do neznámých končin
  • Anebo třeba i při vyslovení pravdy tam, kde na konci čeká upálení.
    Ale jakožto potomci Jana Husa to riskneme :)

Své ohnivé příspěvky pište na
redakční e-mail: redakce@zena-in.cz

Jednu ze „žhářek“ odměníme pěkným dárkem: kdyby se spálila od nohou, dostane osvěžující sprej na nohy s mátou a aloe, kdyby seshora, dostane šampon a kondicionér s květem jetele, a kdyby se spálila na duši, ať je hezká alespoň zvenčí - díky oční kosmetice AVON.

dd