Naše čtenářka Vlaďka006 si po 12 letech obula kolečkové brusle. Co myslíte, povedlo se ujet alespoň pár kilometrů nebo to po několika metrech vzdala? Jaké měla z bruslí dojmy a co se jí vše přihodilo? Pojďme se podívat, jak to všechno dopadlo.

inlineTo vám bylo tak. Můj manžel slaví své třetí kulatiny. Dárky má ve zvyku si koupit s předstihem a všechny si je vyzkoušet. Takže ke stromečku chodí v nové košili, co měla být až pod stromečkem. S narozeninami to nemá jinak. Letos dostane vypranou mikinu a trekové boty se zaschlým blátem.
Díky jeho nestandardní velikosti oblečení i bot jsme sehnali vše za velmi příznivou cenu. Přemýšlela jsem, co bych ještě dokoupila.

V sobotu ráno jsem šla venčit psa kolem Labe. Voda byla vysoká. Přiběhla jsem domů, vzbudila celou rodinu a radostně hulákala: „Hurá, jedeme na parníček. Konečně stoupla voda.“ Parník z Děčína do Hřenska už několik dní nejezdil právě kvůli nízkému stavu vody.
Manžel na to: „Né, parník ne. Se mi nějak nechce. Jdeme na brusle.“
Na to jsem odvětila: „Hm, ale kde je chceš vzít a co malá?“
„Malou dáme do golfek, ty máš brusle v garáži a já si koupím po cestě.“
„No dobrá. Jsem zvědavá, jestli už nebudou ve značném stádiu rozkladu, už je jim přece jen několik let. 12 let se válejí netčené v garáži a jezdila jsem na nich já, takže si to dokážeš představit.“
Zároveň jsem měla radost, že se blýská na poslední dárek.

Sárča se přimluvila za brusle. Dva hlasy proti jednomu. Přehlasovali mě.
„Dobře, tak jedeme do Ústí, tam určitě seženeme brusle i větších velikostí, a pak můžeme jet na stezku podél Labe. Od střekovského mostu ke zdymadlům a dál,“ navrhla jsem.
Manžel na to: „Ale kdepak. Pojedeme po té cyklostezce do Německa. Stavíme se v Tescu v Děčíně, tam určitě seženeme.“

Prolítali jsme celý Děčín. Nevynechali jediný hypermarket nebo obchod se sportovním zbožím. Manželovu velikost 47 však nikde nikdo neměl. Zabili jsme pomalu celé dopoledne a přemýšleli nad náhradním plánem. Kloudný náhradní plán jsme nevymysleli. Jeli jsme proto do Ústí do mnou navrhovaného obchodu. Samozřejmě brusle požadované velikosti měli, navíc v akci. Spokojení jsme se přemístili do restaurace na lehčí obídek a vyrazili na cyklostezku od střekovského mostu ke zdymadlům.

Vlezla jsem do bruslí, nasadila chrániče na lokty, kolena, zápěstí a zkusila se odrazit. Trochu jsem se zakymácela. Mezitím se už manžel proháněl, tlačil golfky před sebou. Sárka výskala radostí. Manžel mi vrazil do rukou golfky: „Na, vem si to. Budeš stabilnější.“

Měl pravdu. Opírala jsem se o golfky a jela. Byla to docela makačka. Po několika kilometrech jsem prosila o střídání. Golfky jsem vyměnila za batoh se svačinou a pitím. Manžela ale nezpomalily ani golfky. Pořád do bruslí šlapal a já jela s vyplazeným jazykem. „Uvědom si, že nejedeš se Sáblíkovou.“ Pořvávala jsem na manžela: „Uvědom si, že jedeš s bývalým hokejistou a brusle jsou doživotní vášeň,“ odvětil. Já dostala od šklebu křeč do tváře.

Po asi 7 kilometrech se hladká cesta přeměnila v drsnější asfalt. Manželovi to jelo jako po másle. Mně se konečně odrolila rez z bruslí. Po pár krocích to vypadalo, že brusle z neznámých příčin přestaly fungovat a kvalita povrchu byla horší a horší. Manžel viděl můj styl bruslení a la kačer po anální souloži a rozhodl se pro návrat.

„Musíš se pořádně odrazit, pořádně do toho dupat, jinak nepojedeš,“ rozumoval, když kolem mě svištěl golfky negolfky.

A tak jsem se odrazila. Manžel v nedohlednu. Snažila jsem se ho dohnat. Jenže brusle ne a ne poslouchat. Víc a víc jsem se odrážela, abych aspoň trochu jela. Jenže brusle pořád po svém. Nakonec se zasekly, podklouzly a moje hlava bez helmy zabrzdila o zídku. Ochotný cyklista mi pomohl vstát a ještě radil, že cesta pro bruslaře končí na tom hladkém asfaltu, a pak se dá vrátit zpátky k mostu a jet do Velkého Března. Chvilku jel ten cyklista se mnou. Manžel čekal s dcerkou u zdymadel, s cyklistou jsem se rozloučila a ještě jako v mrákotách dojela ke zdymadlům. Manželovi jsem řekla, co se stalo, a že jsem holt jelito. Uklidnil mě. Prý si zajel až za roh, kde jsem neměla šanci ho vidět a zkoušel jet po té hrubé cestě bez kočárku. Natáhl se také, měl štěstí, že zídku hlavou nepotkal. Prý příště vybereme stezku s lepším povrchem. Jsem zvědavá. Můj manžel, když vybírá nějakou trasu, tak většina lidí protestuje už u fáze návrhu.

Zasmáli jsme se a ještě chvilku postáli u zdymadel. Sárka měla radost, že vidí vodopády, zpívala si u toho pozměněnou Niagáru. Kdo ji to naučil, toho zaškrtím.

Po dojetí do cíle jsme se stavili v coctail baru na osvěžující nápoj a kávu. Jak jsme tak seděli, pocítila jsem záškuby na všech svalech v těle. Než jsme přijeli domů, cítila jsem více právě ty svaly než hlavu. Druhý den jsem nemohla ani nadzvednout ruce a svaly na stehnech bolely fest. Byl to pro mě pohyb, na který nejsem zvyklá.

Brusle si pořídím lepší, bavilo mě to. Jen si příště pořádně prostuduji cestu, kudy pojedeme, a vezmu si do báglu i boty, kdyby náhodou byl nějaký horší úsek.

Už se těším, až zase někam vyrazíme. Moc jsem si oblíbila naše sportovně aktivní víkendy!

Sportu zdar. A pokud možno sportem ke zdraví.

Vlaďka006

Četly jste v seriálu Hubneme s Vlaďkou:

Reklama