Myslíte si, že méně jíst a více se hýbat je holý fakt, nebo pouze mýtus? Své zkušenosti nám předala čtenářka Vlaďka006. Pojďme se podívat, co vše musela udělat, aby mohla jíst tučnější jídla, a přitom hubla.

diet

Téměř pod každým článkem se v diskuzi objeví věty typu: „Hubnutí je jednoduché. Stačí jen méně jíst a více se hýbat. Dávat si menší porce a je de facto jedno, co sníte.“ Některé čtenářky souhlasí a jiným se po přečtení otevírá kudla v kapse. Rozhodla jsem se zjistit, kde je pravda. Na nápad mě přivedla babička mého manžela. Seděla jsem u ní na kafíčku a babička neustále pobízela: „Tu si dej sušenku, nech mléko v lednici, dej si do kafíčka smetánku a nebo šlehačku si dej, udělej si Vídeň.“
„Ne, babičko, nechci. Musím ještě pár kilo zhubnout.“
„Ale prosím tě, jsi jak žížalka. Pořádná ženská má mít boky a ramena, aby unesla tíhu každého dne.“
„No jo, babičko, ale to bylo dřív. Dnes se ani tolik nenadřu, hospodářství nemáme, na valše se nepere, tak mi nezbývá nic jiného než nejíst.“

Babička uznala, že mám pravdu, a začala vyprávět, jak to bylo kdysi. Už jednou jsem se zmiňovala, že babička vařila na zámku. Sliny se mi sbíhaly nad jmenovanými pokrmy.
Přišla jsem domů a zplna hrdla zařvala: „Tak rodino, teď se budete mít jak na zámku.“
Všichni si ťukali na čelo. Vylíčila jsem jim můj plán hubnutí na tento týden. Ťukání vystřídal jásot.
„No konečně bude v lednici něco pořádnýho. Už si z lednice plný zeleniny připadám, jak kdybych byl nějakej kozel,“ pronesl manžel. „A co až od zítřka? Rovnou ode dneška, ne? Přinesli jsme jahody, tak hybaj služebná do kuchyně a zpracuj ovocný knedlíky.“
„Hele, drž ten svůj urozený jazyk za zuby. Babička říkala, že peskovala akorát dcérenka velmožů, zatímco pán a paní byli tuze milí lidé. A babička říkala, že sloužila pouze do 18.00. Takže za půl hoďky mi končí pracovní doba.“
„No, tak se snaž. Ať to máš za půl hoďky hotové,“
přidala se sestra.
Aby toho nebylo málo, dcerka začala škemrat: „Jó, knedlíčky budou. Ty si můj miláček, ty jsi hodná, uděláš knedlíčky.“

V životě jsem ovocné knedlíky z kynutého těsta nedělala. Ale pro ty smutné oči jsem se rozhodla vyzkoušet.
Aby těsto rychleji nakynulo, dala jsem misku s těstem kynout do dřezu napuštěného horkou vodou.
První knedlík se mi rozvařil doztracena. Druhý byl jak pingpongáč. Malý a tvrdý. Manžel se smíchy lámal v pase, ale nevzdala jsem se. Další knedlíky už byly povedené. Posypala jsem je nastrouhaným tvarohem smíchaným s moučkovým cukrem. Zalila rozmixovanými jahodami. Přidala trochu šlehačky a zasypala skořicí a kakaem. Mizely bleskovou rychlostí. Jen těsta jsem zadělala kvůli nezkušenosti více a vařila jsem až do půl deváté večer.
Bylo vedro a nemohla jsem větrat, aby se těsto nezdrclo. Lítala jsem po celé kuchyni a snažila se odumývat použité nádobí, uklidit ze stolu.

Hurá, dovařeno, doklizeno. Utřela jsem pot z čela, proběhla se se psem (ne že bych chtěla, ale rozeběhl se za kočkou), vlezla do sprchy a utahaná do pelechu. Ani jsem si neuvědomila, že jsem nevečeřela. Byla jsem nadýchaná sladké vůně z knedlíků a neměla jsem ani chuť, ani hlad.

Ráno jsem si trochu přispala. Když jsem vstala, zjistila jsem, že zbytek knedlíků zmizel k snídani. Musela jsem zase něco uvařit pro tu svou urozenou rodinku k obědu.
Život na zámku vzali asi doslova a do písmene. Všude po bytě se válela pyžama, nádobí od snídaně se neobtěžovali uklidit. Dokázala jsem si představit, jak se u toho dělání bordelu zcela vyžívají a posmívají.
Uklidila jsem, uvařila. Prý pro služebnictvo se vařilo zvlášť, a ne tak výtečně jako pro pány. Naštěstí jediné služebnictvo jsem byla já. Udělala jsem si lehký těstovinový salát. Uložila po obědě dcerku a dala si v klidu kávu.

Říkala jsem si, že babička tohle měla všechno 2x. Jednou uklízet a vařit na zámku, podruhé doma. Domeček měli s dědou malinký, ale zámek musel být asi tak 3x větší než náš byt. To si chudinka v pravé poledne určitě pauzu nedávala. Krom toho měli s dědou ještě drobné hospodářství. Na zámek chodila babička pár kilometrů pěšky.

Nikomu dalšímu bych domácnost neuklízela ani omylem. Zato mě napadlo, že tchán má asi tak dva kilometry vzdálenou zahrádku. Naše zahrádka je od bytu vzdálena pár metrů. Na obou je práce habaděj. Dobře, nebudu mít dvě „domácnosti“ a jednu zahradu, ale jednu domácnost a dvě zahrady.

Sekala jsem trávu, krmila králíky, pečovala o kořeny vína, starala se o květiny, a protože jsem se dosti přecenila, slíbila jsem po krátkém vysvětlení našemu zahrádkovému sousedovi, že k němu budu chodit dojit kozy. Prvně jsem zkoušela ručně, ale když mléko přibývalo pouze pomalu a kozy byly značně nervní, soused mě ukecal, abych je připojila na dojičku. Mezitím můžu alespoň vyhřebelcovat koně, a když se mi jó bude chtít, mohu zahnat i kravky do chléva. Souhlasila jsem. Všude jsem s sebou brala dcerku. Občas pomáhala, občas se vykoupala v sudu nebo vylezla na střechu, když jsem byla zabraná do práce. U zvířat byla zlatá. Moc ji vše zajímalo a dokázala se dívat na koníka dvě hodiny v kuse.

Co se týče jídla, nehodlala jsem se nějak omezovat. Ale pravda byla taková, že jsem u babičky pochytala nejrůznější fígle ohledně vaření a dostala krabičku plnou vlastnoručně psaných receptů. Vyzkoušela jsem jich několik. Po všech pokrmech se zaprášilo a já byla ráda, že po nájezdu hladových kobylek na mě zbyly alespoň kůrky od chleba. Zapila jsme je vyslouženým kozím mlékem. Zbylo proto, že nikomu nechutnalo, a jeho silné aroma se linulo po celé kuchyni. Manžel doslova vyhrožoval, že jestli to mléko nevypiji na ex, letí do záchoda. Mám kozí mléko velmi ráda, neprotestovala jsem, že je celé moje.

Během týdne jsem jedla domácí sýry, pila plnotučné mléko kravské i kozí od sousedovic zvířat, maso i s přílohou. Chodila jsem spát kolem půlnoci a kolem šesté ráno jsem vstávala. Váhový úbytek za ten týden je 1,5 kg.

Takže milé dámy, je pravda, že stačí se více hýbat a méně jíst. Ale ovšem - stojí nám takový pohyb a taková námaha za to?

Práci „služebné“ jsem vydržela týden. Byla jsem utahaná jako kotě, ani chvilku jsem neviděla televizi, rádio jsem si poslechla snad jen u dojení. Když jsem si zapnula internet, pozdě do noci jsem doháněla zmeškaný čas. Nedokážu si představit, že bych takhle měla žít stále. Navíc máme spoustu věcí z automatizovaných. Po této zkušenosti se klaním nejen pračce, ale i obyčejnému tyčovému mixéru v kuchyni.

Osobně raději omezím jídlo, budu se mučit na rotopedu a trenažeru, než abych jedla tučná jídla a musela se kvůli tomu dřít a odpustit si i tu moji milovanou ženu-in.

Vlaďka006

Četly jste v seriálu Hubneme s Vlaďkou:

Reklama