Domácnost

Vize nebezpečí může ochránit vás i druhé


Přichází jako sekundový záblesk. Následuje špatný pocit a nevysvětlitelná obava. Jestliže je umíte zachytit, patříte k těm šťastnějším.

Znáte to jistě všichni

Slova typu „Já ti nevím, ale nejraději bych, nevím proč, nikam nejel. Mám z toho blbej pocit,“ jste už určitě nejednou vyslovili. Jen každý v té chvíli reagujeme jinak. Někdo poslechne a možná něco změní. Jiný si řekne „kravina“ a jeho dost pravděpodobná příští reakce bude něco jako „Do háje, já to věděl!“  

Vize jsou skutečné

Přicházejí buď v podobě sekundového záblesku nějaké situace, nebo jen v podobě neopodstatněného a na první pohled iracionálního pocitu nebezpečí. „Blbej pocit“.

Jak reagovat?
A kde se to vlastně bere?


To kdybychom věděli… ale nevíme. Nezbývá nic jiného než se domnívat.

Ti, kteří už párkrát svoji, říkejme tomu zatím intuici, poslechli a odvrátili nějakou hrozbu, budou jistě s výkladem dál.
Ten, kdo je expert na vyhnání takové emoce do šuplíku s nápisem „To nic nebude,“ a později nezkoumá, zda nebyl pocit oprávněný, se tím patrně ani nebude zabývat.
Ti, kdo neposlechli a později litovali, už jsou opatrnější.
A jsou i ti, které už to ani nepřekvapuje. Jsou pozorní, žijí s TÍM a mají pro to i vlastní pojmenování. Jedna moje kamarádka tomu říká zrcátko, jiná brčko, moje dcera říká „za zdí“… Já tomu říkám „kukátko“. Někam jsem se koukla.

Budoucnost není neměnná

Vycházejme třeba z toho, že osud člověka není striktně a detailně nalajnován. Patrně existují jen základní pilíře osudu každého z nás. Mezi nimi se ale lze pohybovat na základě našeho vlastního přístupu k realitě, která má evidentně mnoho možností.
To, co je dopředu určeno, budou zřejmě alternativy budoucích událostí. A těch je spousta. Přesto TAM někde jsou všechny. To, jak se zachováme v danou chvíli, je podle všeho moment, kdy vyhazujeme výhybku k nějaké cílové realitě. Sami. Žádný osud.
Pak následuje sled událostí, které jsme si svobodně vybrali. Taky jsme mohli jít úplně jinudy, a tam by bylo něco úplně jiného…

Ono by bylo moc jednoduché sedět na zadku s vědomím, že všechno je stejně dopředu dané, takže není potřeba se o nic snažit. Jediné, co je skutečně určeno, jsou všechny možnosti a jejich důsledky. My si mezi nimi zcela dobrovolně vybíráme.

Existuje-li tedy možnost, a ona evidentně existuje, jak alespoň do některých z nich lehce nahlédnout, byla by škoda ji nevyužít. Dá se to naučit. Říkejme tomu vývoj. Stát na místě a pasivně brát jen to, co už znám, nebo co se mi předkládá, umí každý. Učit se sám od sebe a postupovat už vyžaduje vlastní píli.

Je to snazší, než to vypadá

To si takhle jedu tmou sedmdesátkou mezi Mělníkem a Medonosy směrem na Dubou. Vracela jsem se poměrně pozdě z Prahy z redakce do Varnsdorfu. Poslouchám rádio a myslím na… nevim, asi na teplou vanu…
Najednou úplně mimo všechny myšlenky mi kolem očí jakoby v hlavě proletěl obrázek něčeho velikého, leknutí a rozbitého skla. Ani ne vteřina. A protože tyhle modely svého „mezivědomí“ už znám, hodně jsem ubrala a doslova jsem se serpentinami plížila.

Dvě zatáčky a byla tam.

V záři světel, v rychlosti pod čtyřicet kilometrů v hodině koukám – laň. Ani neměla potřebu se hnout. Zírala oslněná dálkovými světly uprostřed vozovky. Krásná. Musela jsem skoro zastavit, než se rozhodla odejít. Kdybych zůstala u rychlosti, kterou jsem jela původně, neměla by za tou zatáčkou šanci a byla by jí škoda. Když pominu škodu na autě.


V tuhle dobu jsem měla být v Egyptě

Tedy vlastně neměla, ale to jsem nevěděla. Strašně jsem tam chtěla. Radek mi oznámil, že odjíždíme 16. 2. a vrátíme se 23. 2. Oznámila jsem to radostně redakci.
Od té chvíle jsem ale chodila a jako blbá jsem doufala, že to nevyjde. Iracionální, protože jsem se těšila.
„Ty, já mám nějaký hnusný pocit, nechceš to přehodnotit?“ řekla jsem Radkovi
„Co blbneš, vždyť jsi tam chtěla jet!“
„Já vím, ale už nechci. Já nevim proč, jenom se prostě najednou bojím.“
„Máš strach z letadel, proto se bojíš.“
„No, možná.“

Byla jsem čím dál nervóznější. Dokonce jsem se ho snažila přesvědčit, že není vhodná doba kvůli jeho práci. Dělala jsem všechno možné. Koukla jsem i do karet.
Z těch jsem měla pocit, že stejně nikam nepojedem, ale nikoli mou vinou, ale kvůli Radkovi. To jsem nechápala, ale uklidnilo mě to.
Za pár dnů mi Radek oznámil, že je jouda, protože spletl data! Odjezd byl totiž až 23. 2., jenže on si přeobjednal všechny schůzky právě na týden od 23. 2., kdy myslel, že bude už zpátky, a to i u partnerů, které už nedohledá.

Odvolal nakonec celý zájezd.

Včera se v Káhiře stalo to, co se tam stalo. Nemohla bych tam být, protože jsme měli odjet až teď. Ale ve svém podvědomí jsem přece měla zapsané jiné datum. Nevím zatím, jestli se můj hnusný pocit týkal týdne od 16. 2., nebo až toho skutečného od 23. 2., o kterém jsem původně nevěděla. Každopádně se to stalo tam, kam jsme měli jet.

Rozhodně si myslím, že bych vymyslela způsob, jak tam nejet. Tak to bylo silné. Měla jsem najednou hrůzu z toho, na co jsem se tak těšila. A pro nic to rozhodně nebylo. Na to se moc znám. Ještě máme ve hře tento týden, a tak sleduji, co se bude v Egyptě dít dál.

Mám mnohem víc podobných a ještě podivnějších zkušeností. A nejen já... byl by to dlouhý článek.

Kdyby to byl pilíř, jela bych

Vize, nebo řekněme předtucha či špatný pocit, není výsadou jen slepých proroků a nevidomých Bulharek či jiných vyvolených. Je to vlastnost podvědomí každého z nás. Žádná velká mystika v tom není. Stačí se jen soustředit na sebe sama.
Když otočíme svoji pozornost k vlastní duši, když se naučíme poznávat a komunikovat se sebou, pochopíme lépe i druhé. Lépe se budeme orientovat v tom, co je kolem nás.
Méně pak budeme říkat „To není možný!“, protože víme s odpuštěním kulové, co je a co není možné.

Hranice jsou vždycky tam, kam si je položíme nebo necháme položit. A otázka schopností lidského podvědomí má své hranice zřejmě mnohem dál, než myslíme. Tak si je netvořme, protože tím omezujeme svůj vlastní prostor a možnosti.

Myslím, že kdyby fakt, že se nám má něco nepříjemného stát na dovolené v tuhle dobu, byl jeden z pilířů, byli bychom tam. Tyhle pilíře jsou myslím věci karmy, o které bych se ráda zmínila příště.

   
24.02.2009 - Dům a byt - autor: Michaela Kudláčková

Další příspěvky

Komentáře:

  1. avatar
    [74] Meander [*]

    Irena1: Snad jo Viděla jsi film Má mě rád, nemá mě rád?

    superkarma: 0 27.02.2009, 10:20:32
  2. avatar
    [73] Irena1 [*]

    Meander: však se taky léčí, ne?

    superkarma: 0 25.02.2009, 09:35:45
  3. avatar
    [72] idiska [*]

    pěkný článek, Míšo...tohle asi opravdu mívá skoro každý, jen to neumí správně dosadit do reality ...taky už se mi stává, že "mi to prostě nesedí" nebo " z toho mám divný pocit"...ale neumím říct proč ...když doma řeknu větu:"mám nějaký divný pocit, něco se stane", tak se hlavně mamce podlomí kolena...poprvé se mi to stalo ve 12ti (tuším, že to bylo ve 12ti )...jeli jsme na dovču na chatu...když jsme v sobotu přijeli, bylo krásně...svítilo sluníčko a my plánovali, jak si tam budeme užívat....jenže odpoledne začalo pršet a já začala být nesvé...rodiče si mysleli, že se bojím špatného počasí, tak mě utěšovali, že zítra zas bude pěkně (však to hlásili v televizi )...jenže večer jsme se dívali na TV a já najednou začala panikařit, že musíme domů, že se "něco stane"...rodiče nechápali, nachvili se jim mě podařilo uklidnit, ale pak to začalo znova, byl to takový neopodstatněný strach...brečela jsem, začalo se mi špatně dýchat a chtěla jsem domů...někde k půlnoci jsem už asi vyčerpaná brekem usla...to už se ale mamce nepodařilo, celou noc neusla a čekala, co příjde...k ránu začal déšť nabírat na intenzitě...z říčky, co tekla vedle chaty byl během během hodiny potok...hned brzo ráno šel tatka dát věci do auta a jeli jsme domů...bylo to léto 1997 a na Moravě začaly záplavy...byli jsme poslední, které pustili přes Těrlickou přehradu...o hodinu dýl zůstat na chatě a domu bychom se asi nedostali, voda už byla moc vysoko...když jsme přijeli domu, byla tam uplně vyděšená babička, že máme sklep pod vodou a nevěděla, co má dělat

    od té doby jsem měla ten pocit ještě mockrát, ten strach a "něčeho", bohužel už jsem nikdy neuměla správně "rozluštit"

    superkarma: 0 25.02.2009, 09:07:54
  4. avatar
    [71] Meander [*]

    Irena1: Pokud je pro někoho rozchod až takový průser, je to nemocný člověk. Při vší úctě k nemocným

    superkarma: 0 25.02.2009, 00:52:21
  5. avatar
    [70] gira [*]

    Irena1:

    superkarma: 0 24.02.2009, 23:31:37
  6. avatar
    [69] Irena1 [*]

    Tak do Nestydy tolik nešijte - pro někoho je životní facka, když ho manžel mlátí, někdo se zhroutí po nevěře a někdo, když mu přejedou psa. Každý vnímáme věci rozdílně, i vzhledem k věku, zkušenostem, výchově....
    Se mnou třeba mnohem míň navenek zamávalo, když se mě jeden trotl ze žárlivosti pokusil zabít než když jsem u dalšího zjistila, že ze mě dělá blbce a podvádí mě. To mě teprv dostalo na čas na kolena.

    Holt Nestyda prožívá rozchod víc, než je obvyklé a zdravé, ale to je její boj

    superkarma: 0 24.02.2009, 23:27:20
  7. [68] safírek [*]

    Míšo, díky. Já tomu říkám "tušák" (nebo, že prostě "větřím") a znám to také docela dobře. Jen někdy si ty pocity zracionalizuju a tím udělám největší pitomost. Jindy počkám,nebo "zpomalím",abych se ujistila, že jsem nevybočila z té reality, která mě momentálně varuje.
    Už se těším na věci "karmické". Ráda bych věděla, jak se zbavit opakování chyb, případně, jak změnit svůj úděl. Nejen vizualizacema,afirmacema...občas si "hraji se Saturnem,jako-by to byl Jupiter,ale za nějakou chvíli jsem tam,kde jsem byla, pod vlivem Saturna, který mi nic nedaruje. Tak bych potřebovala aspoň trošku porozumět tomu, proč jsem si vybrala právě Saturn(mám Sluníčko v Kozorohu...),který je mi stále v patách (i když je s ním někdy bezpečně,ale většinou-nuda)...Nemám mnoho rozporuplných dotazů? Přeji Ti tentokrát dobře naplánovanou dovolenou bez nenadálých událostí.

    superkarma: 0 24.02.2009, 23:23:06
  8. [67] tatulah [*]

    myslím Nestydu a jí podobné, zamozřejmě!

    superkarma: 0 24.02.2009, 22:33:40

Další příspěvky

Z předchozí stránky:

  1. [66] tatulah [*]

    Zabýváte se kravinama, žencký!

    superkarma: 0 24.02.2009, 22:31:22
  2. avatar
    [65] Meander [*]

    Ach jo, a já bych si měla na monitor nalepit tabulku pořadí písmen

    superkarma: 0 24.02.2009, 22:28:06
  3. avatar
    [62] Meander [*]

    Nestyda: Hele, já se nechtěla vměšovat, ale fakt jsi docela vedle. Mnoho z nás si prošlo peklem. A tím myslím fakt peklem, nejom tím že vodnář mě nechal kvůli beranici. A nejsme z toho tak dalece v prdeli, jako ty. Opravdu je dobře, že se léčíš, pokud se léšíč. Bez ironie.

    superkarma: 0 24.02.2009, 22:23:29
  4. avatar
    [60] tyrkys [*]

    Nestyda:

    superkarma: 0 24.02.2009, 22:22:54
  5. [58] Nestyda [*]

    Manx: tyrkys: Jsem ráda, že jsou na světě i lidé jako jste Vy. Mám vzor, jaká nikdy nechci být. Ale to pochopíte, až někdy... cesta je dlouhá a jenom si přeji, aby ty Vaše cesty byly tak nějak co nejméně kamenité a hrbolaté a klikaté, neboť z Vás mám dojem, že byste takovou cestou nedokázali(y) jít.

    superkarma: 0 24.02.2009, 22:13:12
  6. avatar
    [57] tyrkys [*]

    Nestyda: Už se léčíš? Jestli ne, začni a jestli ano, tak přidej.

    superkarma: 0 24.02.2009, 22:01:48
  7. [55] Nestyda [*]

    Manx: Samozřejmě, že ne. Jsem jen kapku jinak založená, než většina dnešních lidí a proto Ti jen blahopřeji, že Tebe do háje dostane až skutečná tragédie (která se ale vždy bude týkat jenom Tebe), nevyléčitelná nemoc, nebo dokonce vyvraždění celé Tvé rodiny. Snad ani na jednu takovou pohromu nedojde a nikdy nebudeš tak strašně v háji jako jsem já jen kvůli jednomu hloupému pobláznění a slepé víře v upřímnost a lásku. A je mi líto, že to tak vyznělo a "zasrala" jsem tím půl diskuze. Přeji hezký večer.

    superkarma: 0 24.02.2009, 21:25:14
  8. [53] Nestyda [*]

    michaela.kudlackova: Míšo, dovedeš báječně zamotat hlavu. Miluju záhady a Tvé "poselství" je jedna velká tajemná... Moc děkuji, vždy povzbudíš a to je, myslím, dar z darů. Děkuji

    superkarma: 0 24.02.2009, 20:24:52
  9. avatar
    [52] Michaela Kudláčková [*]

    Nestyda: Ty se posuneš a ne jen o pár kroků. Máš tu místo, o kterém možná ani nevíš, a kdo ví, jestli se o něm někdy naplno dozvíš. Někdy člověk pomůže a neví to.
    Važ si toho, co máš darem.....držím Ti palce a přeji jen štěstí. I tátovi

    superkarma: 0 24.02.2009, 20:03:51
  10. avatar
    [51] Michaela Kudláčková [*]

    Aja: Já věděla, že to někdo odhalí. Já si toho všimla až dneska. A říkám si, to jsem zvědavá, kdy někdo poznamená, že to není laň. Ne, tu zmíněnou jsem nefotila, tak pohotová nejsem....

    superkarma: 0 24.02.2009, 20:01:17
  11. avatar
    [50] shb [*]

    ...jo měla jsem k našim když se srazil ten vlak ve studénce- takový hnus co jsem cítila prostě ani jsem nenechala mámu plánovat víkend, prostě jsem řekla ne....
    vůbec na ty mý cesty jezdím, až mi TO samo řekne kdy mám jen, kolikrát plánujem a já v duchu vím, že je to jedno a že to stejně přesunu- samozřejmě neodůvodněně, spíš mi pak víc vychází různá setkání náhody a tak- jako, že spíš mě TO pošle někam ve vhodnou chvíli- tak konečně jsem se vyžbleptla

    superkarma: 0 24.02.2009, 15:30:40
  12. avatar
    [49] shb [*]

    super bomba článek a na tu karmu se těším ještě víc :o)

    superkarma: 0 24.02.2009, 15:24:36
  13. avatar
    [48] OlgaMarie [*]

    Nestyda: Ono jde také o to, zda jsi onu lásku, když kolem tebe prochází, vnímat.

    superkarma: 0 24.02.2009, 15:05:36
  14. [47] Nestyda [*]

    Irena1: Jedno je jisté, všechno chce svůj čas. Uvidíme, kam se posunu nebo neposunu... V každém případě, abych se vrátila k tématu článku, sny mne varovaly NESČETNĚKRÁT, jen jsem chtěla více než skutečnosti věřit lásce, avšak láska je slepá... Je to jedno, ono to nějak skončí a svět se pootočí zase o pár stupňů... Třebas právě láska není v mém osudu napsána, třeba mne mine jako míjejí dny, týdny, měsíce... uvidíme, na něčem tu věž z kartiček postavíme a pak ji další zkušeností buď posílíme nebo ji sfoukne vítr tvrdé reality. Jen to čekání mi přijde neúnosné.. ale tady nezbývá než počkat...

    superkarma: 0 24.02.2009, 13:55:48
  15. avatar
    [46] Irena1 [*]

    Nestyda: to je těžký, když o blbci nevíme, jestli má štíra odstřihnout, rozloučit se s ním, umět žít sám sebou a za sebe a pak třeba potkat novou lásku. Nebo jestli se od štíra měl něco naučit, nebo jeho něco naučit a neklaplo to?
    Ale viděla bych to spíš na tu první variantu - odpustit sobě i jemu, rozloučit se, uklidnit, vážit si sebe a pak třeba potkat někoho dalšího
    Míša ví asi víc, tak určitě poradí....

    Já tě max. můžu chápat, protože vím, že rána od štíra je živá hoooodně dlouho.

    superkarma: 0 24.02.2009, 13:41:59
  16. [45] Nestyda [*]

    Irena1: Blbec teď se docela upnul na Míši výklad ohledně lásky, myslím si, že by to blbcovi hodně pomohlo. Má pocit, že by nějaký pěkný vztah byl krásný startovní můstek. Ale těžko říct, blbec je takovej naivní... no prostě blbec A hlavně blbce teď moří samota a prázdnota a smutek - blbec prostě truchlí po Štírovi :-(

    superkarma: 0 24.02.2009, 13:37:02
  17. avatar
    [44] Irena1 [*]

    Nestyda: a nepošleme blbce třeba na nějaké odblokování apod. - když si neumí pomoci sám, třeba mu pomůže s nasměrováním a vysvětlením někdo jiný?

    superkarma: 0 24.02.2009, 13:21:19
  18. [43] Nestyda [*]

    Aja: Tvůj neblahý pocit je správný, teď jen, jak se s tím pocitem popereš

    superkarma: 0 24.02.2009, 13:04:52
  19. avatar
    [42] Aja [*]

    Mám zrovna teď neblahý pocit, že to na ilustračním obrázku laň nebude...

    superkarma: 0 24.02.2009, 12:57:15
  20. [41] Nestyda [*]

    gira: Neblázínkuj, smutný je, když se člověk nemůže vykakat :-). Musím to zlehčovat, aby to nebylo tak fádní. Kdyby smutek byl jen smutnej, byl by neúnosnej. Je třeba se i smutku zasmát. To je jako včera, sprchovala jsem se, jeden ručník jsem měla na zemi. Byla tam se mnou jedna z našich třech čičourek, Oldinka. A já měla nějakou strašnou chmuru, brečela jsem, nechávala jsem vodu odnášet mojí bolest, která mne dusila. A když jsem se dosprchovala a utírala se ve vaně, Oldinka si lehla k tomu ručníku na zemi a nějak jí rozčíl a začala ho tak vztekle cupovat, až jsem vyprskla smíchy a milovala tu čičourku o to víc. Jak zjistila, že se jí směju, udělala to ještě jednou a pak znovu. Přece jenom jsem na té křižovatce potkala kromě bolesti i třikrát štěstí - naše kočičí dračice :-)

    superkarma: 0 24.02.2009, 12:53:10
  21. avatar
    [40] gira [*]

    Nestyda: Hmmm, to zni fakt smutne . At jsou ty smery napriste uz ty spravne, drzim palce...

    superkarma: 0 24.02.2009, 12:37:04
  22. [39] Nestyda [*]

    gira: Neříkám, že bych chtěla projít životem bez překážek, jen je nedovedu vždy pochopit, a nějaké mi nedojdou nikdy. Myslím, že až umřu, nebudu se muset za nic stydět. Snažím se žít život, kdy nikomu neubližuju a pokud spáchám nějakou křivdu, nerada, vím, že mi ji osud vrátí i s úroky, mám ověřeno životní zkušeností. Tipla bych tak od roku 2000 se v tom životě plácám jako neopren na suchu, tak nějak cítím "karmické vypořádání", je fajn, je těžké, je neúnosné, je poučné, zdrcující... všechno dává smysl, nic nedává smysl, duše se kroutí a stýská si. Přijde mi, že má cesta nikam nevede, zatím neumím lovit v mapách a stojím jako Blázen na křižovatce, na kterou se už po několikáté vracím. Už tolik let se ocitám na jednom místě, bohatší o bolestné zkušenosti. Tady je evidentní, že vybírám špatné směry... ale řekněte blbci, že je blbec, neuvěří Vám...

    superkarma: 0 24.02.2009, 12:32:26
  23. [38] Nestyda [*]

    Irena1: teď už to vím taky, ale k čemu pak taková zkušenost? Proto tedy raději zůstanu u přesvědčení, že ten život je schůdeček k něčemu vyššímu, k něčemu dál, že smrtí boj nekončí, jak napsala správně Jarmila Loukotková :-)

    superkarma: 0 24.02.2009, 12:22:57
  24. avatar
    [37] gira [*]

    Irena1: Presne tak. Jenze my jsme nektery trosicku nechapavy . Ja si teda dost nekdy na vedeni sedim, kdyz se tak pozoruju . Ale k tomu mame ty "lekce" asi, zejo .

    superkarma: 0 24.02.2009, 12:22:20
  25. avatar
    [36] gira [*]

    Nestyda: Ale ne, smysl bych vazne nezatracovala . Nezblaznit se neni lehky, ale stoji to urcite za to . Vis, mozna kdyby nam vsechno slo samo a nemuseli jsme zdolavat zadny prekazky, tak bychom se z toho ani nemohli nejak tesit, protoze bychom nemeli ten kontrast.. Vis, jak to myslim? Moje prani je, az se timhle zivotem jednou prokousu ke konci, abych se mohla ohlidnout a a)nemusela se za nej stydet, b)mela pocit, ze jsem se aspon trochu neco naucila nebo aspon poucila. To bych moc rada . Jojo.

    superkarma: 0 24.02.2009, 12:20:43
  26. avatar
    [35] Irena1 [*]

    Nestyda: no ale kdo říká, že si máš nechat srát na hlavu a trpět? Asi se máš naučit se sebou nenechat orat bych řekla

    superkarma: 0 24.02.2009, 12:18:22
  27. [34] Nestyda [*]

    gira: Samozřejmě, že každý ten kamínek na naší cestě je část zapadající do mozaiky - našeho života. Jenže pak jsi položila správně otázku, zda to má vůbec smysl dávat nějakou mozaiku dohromady...
    A navíc, což mne tedy docela zamrazilo, jsem četla, že nějací čtvrtodimenzáci, kteří se zjevují "vyvoleným" (ne, nejsem ve Vesmírných lidech, sekty a jakákoliv sdružení, tzv. stádování, jsou mi proti mysli. Mám mozek a dokážu si svůj názor vytvořit sama :-)), pronesli, že všechno zanikne, i duše. Vzali mi tím vítr z plachet. To pak fakt nic nemá smysl a zlo zůstane nepotrestáno a já, blb, kterej si nechal nasrat na hlavu, trpím tedy zbytečně. Teď se v tom vyznat a nezbláznit se. Kdyžtak polknout o jednu pilulku více a bude pokoj :-)).

    superkarma: 0 24.02.2009, 12:04:18
  28. avatar
    [33] gira [*]

    Nestyda: Holka, mluvis mi z duse ... Ja se uz taky pristihla, ze porad jen pred sebou utikam, ted zase (a bude to pekne narocne) a otazka je, jestli to ma smysl? A kam to vede? A kdy a jak prijde to "poznani" a "probuzeni". Ale mozna je ta cesta ten cil, to poznani lezi nepozorovane na ni, kazda ta malicka zkusenost, i ta blba, to je asi ten smysl, to jsou ty kaminky v mozaice. A kazdej clovek, co ho na ty ceste potkame a co nam neco preda... Teda ja uz tady nejak moc filozofuju, musim se krotit (asi hlady ).

    superkarma: 0 24.02.2009, 11:59:11
  29. [32] Nestyda [*]

    gira: a to mě asi ještě tak nějak drží při životě, ta obava, že bych si tím měla projít znovu, to už bych nezvládla a kam utíkat pak??? Před sebou člověk skutečně neuteče. Jak se říká: "Kdo doma radosti nemá, darmo ji po světě hledá.", což v překladu znamená přesně to, že marně člověk před sebou utíká... nejdřív se musí srovnat sám se sebou... snad to zvládnu... :-)

    superkarma: 0 24.02.2009, 11:50:15
  30. avatar
    [31] gira [*]

    Irena1: No teda neni . Ja pevne verim tomu, ze tim clovek rozhodne pred svymi problemy neutece, naopak se mu "priste" vrati v jeste vetsi sile... A ma to tam znova, jako zkousku...

    superkarma: 0 24.02.2009, 11:45:54

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Hledáme čtenářky, které rády čtou knihy
Anketní otázky pro čtenářky, které chtějí testovat Canesten Intim Gel
Anketa: Bolí vás záda?

Náš tip

Doporučujeme