Cena Nadi Urbánkové byla udělena. Přečtěte si pět nejzajímavějších příběhů o rakovině, které byly vyhodnoceny jako vítězné. Své příběhy můžete posílat i nadále!

Sdružení Rakovina věc veřejná založilo projekt „Pošli příběh - Cena Nadi Urbánkové“. Projekt je určen všem lidem, kteří přišli jakýmkoli způsobem do kontaktu s rakovinou. Ačkoli již byly vybrány vítězné příběhy, své příběhy můžete posílat i nadále. Projekt Pošli příběh nekončí...

Vítězné příběhy, které si můžete postupně na stránkách ŽENY-IN.cz přečíst, jsou tyto...

  1. příběh - Ludmila Bábíková
  2. příběh - Lucie Hudcová
  3. příběh - Miluše Česneková
  4. příběh - Jana Provazníková
  5. příběh - Blanka Davidová

Miluše Česneková

cesnekova

Náš příběh a boj mojí holčičky začal 6. 4. 2010. Z tříměsíční prohlídky u dětského lékaře jsme domu již nedojeli. Vzhledem k celkovému podivnému stavu malé nás okamžitě poslal na vyšetření do nemocnice v Ústí nad Labem. To, co se dělo během následujících 24 hodin, byly mé nejhorší chvíle v životě! A bohužel nebyly poslední (což jsem v té chvíli ještě netušila).

Sono bříška odhalilo 2x zvětšené ledviny a krevní testy vyšly tak špatně, že si o tom povídaly sestřičky ještě v noci, když jsem malou uspávala, na chodbě a bohužel vyslechla jejich hovor. Bylo mi tak zle, vůbec jsem netušila, jestli ten drobeček přežije do rána. Ale to stále nebylo dost. Ráno přišla doktorka a její slova už nikdy nezapomenu... to děťátko má leukémii. Sestřička vám pomůže sbalit a za chvilku tu bude sanitka a odveze vás do Motola.

V Praze šlo vše velmi rychle, odběry krve, kostní dřeně, zavedení centrálního žilního katetru, který místo půl hodiny trval dvě a já opět trnula hrůzou, co se děje. 8. 4. byla potvrzena diagnóza a zahájena chemoterapie. Naděje na uzdravení 40 %. Po čtrnácti dnech léčby začaly komplikace. Bylo jich hodně a delší dobu se nevědělo, kde je problém. Žaludek ani střeva se nehýbaly a malá jen zvracela. Dostala sondičku do žaludku, aby obsah vytékal a ona se nevysilovala ještě zvracením. Při několikátém pokusu zavést druhou sondu do tenkého střeva odhalili problém. Tenké střevo bylo v jednom místě téměř neprůchodné. Následoval kolotoč týkající se stále toho samého. Operace bříška, kde doktoři jen střeva přerovnali a zavedli sondičku hlouběji do tenkého střeva, kterou byla živena, po nějaké době sondička na krmení jen do žaludku. Opět problémy se zvracením a zjištěné dvě zúžení tenkého střeva hned za sebou, následná operace a vyjmutí cca 12 cm. Celé toto období provázely malou opakované sepse a pulsy srdíčka jí vylezly na 210. Poprvé domů asi na tři dny jsme se dostaly po čtyřech měsících a podruhé za další čtyři. To už se blížil závěr léčby. Musím říci, že malá na léčbu reagovala velmi dobře a výsledky byly ty nejlepší, co mohly. Navíc testy prokázaly, že Miluška i přes její nízký věk má ten „nejlehčí“ typ leukémie, který jí dával větší šanci na uzdravení.

Blížil se prosinec a do konce nám zbýval měsíc léčby a Vánoce. Doma nás čekala naše druhá o dva roky starší holčička Eliška. Loňské Vánoce jsem strávila s Miluškou v porodnici a tyhle jsem si vymodlila a vysnila doma s celou rodinou včetně malé. A tak se i stalo :-). Celé svátky, Vánoce i Nový rok jsme byli doma. Léčbu jsme dokončili 11. 1. 2011.

Když jsme do Motola nastupovaliy,malá vážila 5100 g, a když jsme po 10 měsících odcházely, vážila 5300 g. Celou dobu jsme bojovaly o každý gram. Sbalila jsem si několik krabic věcí, co se za tu dobu nahromadilo a odjeli domů. Za tři dny jsme byly zpět s teplotou. V únoru byl druhý pokus a již to vypadalo velmi slibně. Od 27. 4., kdy začala zvracet, až do této doby Miluška nejedla pusinkou a samozřejmě nechápala, co po ní chceme, když jsme to zkoušeli, jak cítila něco v krku, automaticky se to snažila vyzvrátit. Pracovali jsme na tom s rehabilitační pracovnicí a povedlo se, reflex jsme překonali, ale malá stejně jíst nechtěla, neměla potřebu. Zbýval jen pokus vyndat sondičku a nechat ji vyhladovět. Na konci února se jí přesně tohle povedlo. Po obědě si ji vytáhla, šikula, a tak jsme ji nechali do druhého dne a ráno už jedla a pila sama. Byl to nádherný pohled vidět svoje dítě téměř po roce zase jíst. Bohužel netrvalo dlouho a začátkem března v pátek jsme skončily opět v Motole. Stejné příznaky, zvracení. V neděli se stav prudce zhoršil, z ničeho měla ráno v krvi zánětlivé parametry CRP 200, což už je známka sepse a velké bolesti bříška. V pondělí CRP 500 to už byl boj o život, bylo to hrozné. Přišel chirurg, který Milušku již dvakrát operoval, a do půl hodiny byla na sále po třetí. Byla to zauzlovaná střeva. Přišla o 50 cm tenkého střeva, slepák a kousek tlustého. Dva dny strávila na ARu v horečkách. Ale ona je neskutečná bojovnice!!! Nyní je konec června, váží téměř 9 kg, krásně baští a vše dohání. Je to náš malý živel. Následky hlavně z poslední operace si nese bohužel s sebou, přeci jenom přišla o 60 cm střeva, ale do budoucna věřím, že se to zlepší.

Celý rok, co jsme téměř celý strávili v Motole, byl náročný pro celou naši rodinu. Manžel musel chodit do práce a o Elišku se starala babička, která byla tak úžasná, že ke konci léčby, když na tom Miluška byla lépe, tak mě na víkend střídala a já mohla alespoň na den a půl odjet domů. Taky bych chtěla vychválit Honzíka, mého manžela. Když to celé začalo zafungoval 100%, úplně o vše se postaral, od vyřízení hypotéky až po nákup mého spodního prádla. Klobouk dolů. Bylo to velmi těžké období, člověk získá úplně jiný pohled na svět, ale i nové přátele. Je to takový jiný život a návrat do běžného života je velmi náročný. To psychické napětí člověka drží pohromadě, a když se dostane domů a začne normálně žít, najednou mu dochází, co se vlastně dělo, a začne se sypat. Alespoň na mě to tak působí.

Často vzpomínám na sestřičky a doktory, ale také na rodiče a dětičky, a bohužel i na dětičky, které už nejsou mezi námi. Je to taková jedna velká rodina. Tahle nemoc odlučuje smrtí, ale také sbližuje svou existencí.

Přeji všem hlavně zdravíčko, a aby se s touhle nemocí nikdy nepotkali. :-)

Miluška

Reklama