Ceny Nadi Urbánkové byly uděleny. Přečtěte si pět nejzajímavějších příběhů o rakovině, které byly vyhodnoceny jako vítězné. Své příběhy můžete posílat i nadále!

Sdružení Rakovina věc veřejná založilo projekt „Pošli příběh - Cena Nadi Urbánkové“. Projekt je určen všem lidem, kteří přišli jakýmkoli způsobem do kontaktu s rakovinou. Ačkoli již byly vybrány vítězné příběhy, své příběhy můžete posílat i nadále. Projekt Pošli příběh nekončí...

Vítězné příběhy, které si můžete postupně na stránkách ŽENY-IN.cz přečíst, jsou tyto...

  1. příběh - Ludmila Bábíková
  2. příběh - Lucie Hudcová
  3. příběh - Miluše Česneková
  4. příběh - Jana Provazníková
  5. příběh - Blanka Davidová

Lucie Hudcová

hudcova

Tu noc jsem nemohla usnout. Myslela jsem na všechny ty, kteří tu usínali na stejné posteli se stejnou diagnózou a jejich přítomnost mě nějakým způsobem uklidňovala. Z otevřeného okna ke mně doléhal vřískot racků a vlnky narážející na betonové zátarasy... nemocnici to vskutku nepřipomínalo. V létě jsem si chodila na malý romantický ostrůvek uprostřed Tibery číst, a teď tu ležím s Hodgkinovým lymfomem, nemocí, lépe řečeno druhem rakoviny, o kterém jsem nikdy předtím neslyšela. Ještě stále mi to nedocházelo. Pamatuju si, že když mi bylo před více než třemi lety jednoho podzimního rána obšírně sděleno, že mám jakousi nemoc krve, bylo to, jako by mluvili k někomu jinému. Nepropadla jsem zoufalství, a ani jsem se z toho nesložila. Jako by se mě to v podstatě ani netýkalo. Následujících pár dnů jsem tak strávila celkem v klidu průzkumem římských nemocnic (římských proto, protože v tu dobu jsem v Římě nějaký ten rok studovala). Měla jsem za sebou biopsii a všichni byli stále milejší a milejší. S kyticí rudých růží dorazil i bývalý přítel, načež mi začal barvitĕ líčit, že se mu o mně zdálo. Tancovala jsem v dlouhé noční košili po nemocniční chodbě a usmívala se. Prý to bylo znamení, že to dobře dopadne, a taky že se k sobě máme vrátit. Já však snila o úplnĕ jiném návratu... domů k rodině, do Prahy. Ještě před odjezdem se mě jeden moc milý pan primář snažil povzbudit, a tak mi začal vyprávět, že můj oblíbený režisér si tím samým taky prošel, a pak o tom ještě natočil film. Marně jsem se snažila vybavit, o co v tom filmu šlo, ale kromě legračního svědění nohou a helmy, která měla chránit vlasy před vypadáváním, jsem si na nic nevzpomněla. To málo mĕ ale, Caro diario, relativnĕ uklidnilo.

Kdysi jsem četla osobní zpověď jednoho cestovatele, reportéra a filosofa, který pojmul svou nemoc, taky rakovinu, jako jednu z budoucích destinací. Rozhodla jsem se, že se pokusím o to samé. Jen jsem si pomalu, ale jistě začínala uvědomovat, že se bude jednat o cestu více než náročnou a navíc nedobrovolnou, na kterou odjíždím zcela nepřipravená a bez map. Jak moc náročná ta cesta ale bude, jsem si uvědomila až ve Vinohradské nemocnici, a po zjištění, že žádná zázračná helma neexistuje. Už od samého začátku jsem se ale odmítla zabývat tím, proč zrovna já, nebo si vyčítat, proč jsem nešla na kontrolu dřív, třeba před odjezdem na dobrodružnou cestu po Mexiku. Měla jsem překrásné dětství, procestovala spoustu překrásných zemí, poznala spoustu překrásných lidí, a tady to do toho všeho nějak zapadalo.

Začátky jsou vždycky nejtěžší. Má první chemoterapie mi byla nadělena v den mého svátku a já si opravdu nemohla přát originálnější dárek. Nakonec se ukázalo, že má rakovina je ve třetím stadiu (ze čtyř), a tak jsem na doporučení paní doktorky kývla na tu radikálnější formu chemoterapie. 6 cyklů, z nichž každý trval 3 týdny. Ze začátku se to zdá jako věčnost, ale pak si člověk zvykne, nebo spíše musí, na nový řád a pravidla, která nemoc nastolí, počínaje tím, že měsíc začne mít 3 týdny, a konče nerozlišením dne od noci. Vzdálenost, která se pak vytvoří mezi zdravými a nemocnými, vystaví tvrdé zkoušce každé přátelství. Já měla ohromné štěstí, rodinu stále u sebe a kamarády stále přítomny... na dálku, přesně tak, jak jsem si to přála. Samotnou chemoterapii jsem pak snášela nad očekávání dobře. Jen ty vlasy. Milovala jsem je a tiše nenáviděla ty, kteří mi tvrdili, že jsou to přece jen vlasy, a že mi pak narostou ještě kvalitnější, a pokud budu mít štěstí, tak se budou i vlnit. Myslím, že nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem se na sebe podívala do zrcadla a nepoznávala se. To, co na mě koukalo, byl úplný Glum z Pána prstenů. Ta podoba byla tak dokonalá, že jsem se rozbrečela. Měla jsem sice úžasně slušivou paruku, která měla hlavně v zimě nesporné klady, ale v tu chvíli jsem pochopila, že zabývat se vzhledem by bylo v tomto období poněkud zbytečné a malicherné. Má mysl se musela stočit jiným směrem. A tak jsem nikdy předtím nepřečetla tolik knížek a neshlédla tolik filmů. Byl to ten jediný způsob úniku, který mi byl dovolen, a já jsem za něj byla neskonale vděčná. Poslední dva cykly jsem ale byla tak vysílená, že ani umění nepomáhalo. Přežívala jsem díky cizí krvi a stával se ze mě upír.

Jenže i ta nejhorší noční můra jednou skončí a já, zhruba po půl roce, měla to štěstí obrátit stránku a začít tak trochu znovu. Venku začínalo být teplo a já si užívala každičký okamžik mé znovu nabyté svobody. Jak moc taková zkušenost člověka změní? Ráda bych napsala, že se vše stane rázem nádhernější a my automaticky šťastnějšími, a tak to cítíme určitě na začátku, ale nebyla by to samozřejmě úplná pravda. Že ale podobná zkušenost dělá lidi úplnější, bohatší, pokornější a hlavnĕ krásnější, tak to myslím napsat mohu. Já od začátku někde v hloubi duše cítila, že to tak má být. Že je mi souzeno vyrazit na tuto náročnou a nejistou cestu a uvědomit si, že nic není samozřejmé. Bez ní bych si asi nikdy nepoložila otázky, které jsem si pokládala, a nikdy bych neměla možnost vidět svět z tak odlišného úhlu pohledu. Prostě se to stalo, a to je na tom to nejdůležitější.

Lucie Hudcová

Reklama