Narodila jsem se v roce 1971. Když jsem byla dítě, jezdili jsme na chalupu nedaleko Nymburka. Dodnes mám v živé paměti místní  vesničany, kteří mi jako malému dítěti říkali, že zvířata necítí bolest. Asi jsem tomu i nějakou dobu věřila. Oni zřejmě také.

Svátek zemřelých (Dušičky) je již za námi, přesto bych se ještě k němu ráda na chvíli vrátila. Já osobně ho příliš neslavím, své milované, co již nejsou fyzicky mezi námi, mám v sobě stále, myslím na ně často: Když jdu koupit máslový croissant, který jsme jedli s mým tátou, když zahlédnu kytkovaný vzorek podobný sukni mojí mámy, když někdo má v puse hořící cigaretu a nedrží jí v ruce, jako to uměl můj děda (připadal mi tedy jako neskutečný frajer :-)). Dodnes cítím na rtech jemnost tváří mojí babičky, když jsem jí dávala pusu... byl by to dlouhý popis otisků mých drahých. Tedy zpět k Dušičkám a našim čtyřnohým přátelům.

animaNevím, jak dlouho jsem tomu nesmyslu, že zvířata necítí bolest, věřila, ale ta absurdita tohoto výroku mi vytanula na mysli nedávno, když jsem sledovala pořad o slonech. Stádo slonů v dokumentu putovalo krajinou, když narazili na místo, na kterém jeden z jejich druhů vydechl naposled. Zůstaly po něm jen obrovské kosti. Sloni se ve vší vážnosti v kruhu nad těmi kostmi sestoupili, hladili je chobotem a byli velice smutní. Truchlili.

Své zemřelé provází na cestě na onen svět i kočky. Podle Evy Geelen je mnohonásobně vědeckými studiemi dokázáno, pozorováními i záznamy, že kočky umí konat opravdové smuteční slavnosti. Britští kryptozoologové  John a Robert J. Michellovi líčí ve své publikaci z roku 1983 - O skrytých a neznámých schopnostech zvířat, následující pozorování. V několika po sobě následujících nocích roku 1975 bylo na okraji lesa v blízkosti jednoho uhelného dolu pozorováno až 52 koček, jež se nejprve shromáždily v menších skupinách, v jejichž středu seděl nápadně  velký kocour. Podstatné  na tom je, že právě na tomto místě bylo pár dnů předtím nalezeno tělo mrtvé kočky. Po několika minutách se shromáždění rozptýlilo - jako na tajné znamení - všechny kočky vstaly a rozešly se do různých směrů. Jako poslední opustil své místo uprostřed ten velký kocour. V roce 1973 byl pozorován podobný fenomén. Když byla svými lidmi na zahradě pohřbena právě zemřelá stará domácí kočka, seděly v určité vzdálenosti kočky ze sousedních domů a zvířecí pohřeb pozorovaly. Po západu slunce se pak osm těchto koček shromáždilo kolem čerstvého hrobu a nehnutě tam sedělo déle než hodinu. Všechny kočky měly obličeje obrácené k malému hrobu  ve svém středu. Asi po hodině pak odešlo šest koček do různých směrů, zatímco dvě zvířata střežila mrtvou až pozdě do noci.

O zvířecím světě toho zkrátka víme jen málo, a přitom je  naprosto fascinující. Ovšem smutnění se netýká jen slonů a koček, tento cit je vlastní i mnoha dalším. Mezi jinými třeba vlk, když ztratí svého milovaného partnera, je schopen i sebevraždy. A což teprve věrnost až za hrob u nejlepšího přítele člověka - psa. Říká se, že psi v lásce nikdy nelžou, ale já si to myslím u každého zvířete. Viděli jste např. film, který byl natočen podle skutečné události - Hachiko, příběh psa? Brečela jsem od půlky filmu až do konce...

Pokud máte pocit, že se v období dušiček naši miláčkové chovají trochu nezvykle, možná je to tím, že i oni smutní za svými milovanými, kteří již nejsou mezi nimi. Ona totiž i zvířata cítí bolest, smutek, zoufalství - a vím to už dlouho.

Reklama