Pouze člověk s průkazkou TP, případně ZTP (tedy zvlašť těžce postižený), nebo také člověk, který po úrazu či operaci není úplně fit a plně pohyblivý?

Zamyslela jsem se nad tímto problémem, protože se v podobné situace právě nalézám a začínám sama zejména tramvaj používat. Přemýšlím nad svými šancemi, kdyby byla náhodou plná.

Setkala jsem se ve svém okolí s názory dvěma, první byl, že já, druhý, že mě může sesadit osoba s průkazem. Když jsem „googlila“, našla jsem pouze větu, že na místa mají nárok lidé se sníženou pohyblivostí.

InvalidaVětšinou samozřejmě dřív, než může nastat nějaký spor, vyskočí z normálního sedadla někdo mladý a zdravý, který potřebného pustí sednout. Ale co když ne? Mezní situace totiž nastat může.

Vzpomínám třeba na dlouhé měsíce, kdy jezdily totálně narvané autobusy po pražských povodních v roce 2002. Co potom? Ne každý má auto, a i když ho má, ne všude je zaparkuje. A ne každý si může dovolit platit taxi, zejména každý den, kdy musí třeba do práce nebo na rehabilitaci. Dobře všichni víme, jak ve stísněných podmínkách fungují emoce, a já si představila katastrofický scénář vyhrocené hádky mezi cestujícími.

A tak jsem sedla a napsala žádost o vyjádření tiskový odbor Dopravního podniku hlavního města Prahy.

Napsala jsem, že se mi jedná hlavně o konkrétní, sice mezní, ovšem nikoliv nepravděpodobnou situaci, kdy člověk s berlemi (nebo i bez nich, ale očividně špatně se pohybující) nenajde v prostředku MHD jiné místo,než to s označením a obsadí ho. Do dopravního prostředku ale přistoupí druhá osoba, která vlastní průkaz ZTP, a osobu o berlích požádá, aby ji pustila sednout. A tu nikdo další už nepustí – není to přece jeho povinnost.

Tiskový mluvčí pan Jiří Štábl mi obratem odpověděl:

„Tato problematika je, jak i sama zmiňujete, obsažena ve smluvních přepravních podmínkách. V každém vozidle MHD je vyhrazeno 6 míst pro osoby s omezenou schopností pohybu, kterou je nepochybně i člověk s berlemi (nutnost průkazu ZTP zde není uvedena). Ve vozidle se také nikdy nejedná pouze o jedno místo pro uvedené osoby. V případě, že by vyhrazená místa ve vozidle pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace nestačila, může k uvolnění dalších míst vyzvat řidič vozidla, případně pověřená osoba dopravce.

 „Cestující je povinen bez vyzvání umožnit přednostní nástup osobám s omezenou schopností pohybu a orientace a uvolnit místa pro tyto osoby vyhrazená; na vyzvání řidiče nebo pověřené osoby jsou cestující povinni uvolnit i další místa k sezení, pokud je to pro tyto osoby zapotřebí.“

 „Za osoby s omezenou schopností pohybu a orientace se dle Přepravního řádu považují zejména osoby postižené pohybově, zrakově, sluchově, osoby pokročilého věku, těhotné ženy, popř. osoby s mentálním postižením. Dopravce vyhrazuje a označuje pro osoby s omezenou schopností pohybu a orientace ve vozidlech metra, tramvají a autobusů nejméně 6 míst k sezení. Tato vyhrazená místa mohou ostatní cestující obsadit pouze v případě, kdy na ně neuplatňuje nárok cestující s omezenou schopností pohybu a orientace.“

(výňatky ze Smluvních přepravních podmínek Pražské integrované dopravy (SPP), týkající se povinnosti povinností cestujících vč. upřesnění, kdo je považován za osobu s omezenou schopností pohybu a orientace.)

Ale co když na někom nebude na první pohled ta snížená pohyblivost či postižená znát?

Já například cestuji již jen s trekovými holemi, které jsou dnes v módě a chodí s nimi i cizinci po Praze. Jak se má cestující orientovat? Uvolnit, či neuvolnit osobě s nimi místo? Bez trapnosti obdobné té, když pustíte ženu s bříškem, která není těhotná? A jak případně dokázat, že jsem po úraze či operaci, když nastoupím do tramvaje „jen tak“, bez ničeho, ale opravdu si sednout musím?

Procento pravděpodobnosti, že se v jednom dopravním prostředku najde více než 6 osob se sníženou pohyblivostí, je sice nízké, nicméně existuje!

Základní dilema objasněno – víc jsem se dozvědět ani nemohla. Z uvedeného textu vyplývá, že vše záleží na lidském přístupu. Ale bude ten vždy „lidský“?

Reklama