Reklama

Narodila jsem se ve znamení Vodnáře v roce, kdy bylo na Slovensku zrušeno nevolnictví. Mým rodištěm jsou Všeradice.

who

Moje dětství nebylo příliš šťastné. Hodně mě poznamenalo především úmrtí otce, který byl purkrabím na Všeradickém panství.

S matkou jsem se odstěhovala k tetě do Prahy.

Tady jsem se od té doby, a bylo mi teprve osm let, musela starat o domácnost a pomáhat matce vydělávat na živobytí. Maminka mě vyučovala sama - německy.

Do svých 18 let jsem neuměla jediné slovo česky.

Jako třiadvacetiletá jsem se, a bylo to z lásky, provdala za nadšeného vlastence Jana, po kterém jsem od té chvíle až do své smrti nosila i jméno, pod kterým byste mě neomylně poznali. Právě díky vlivu svého manžela a také dík podpoře přátel jsem projevila veliký zájem o český jazyk. Učaroval mi. Měl tolik podob a tolik různých zákoutí... hrála jsem si s ním a přemýšlela o kariéře spisovatelky.

A ještě jedna věc mě opravdu moc bavila. Ale kdybych vám ji teď prozradila, prozradila bych se rázem úplně celá.

S manželem jsem žila postupně v Táboře, Přelouči, Ústí nad Orlicí, Rychnově nad Kněžnou a také v Litomyšli. S pomocí a díky vlivu manžela i české literární obce jsem opravdu brzy začala psát. A česky! Moje prostinké verše a uslzené povídky získaly ve své době poměrně značnou oblibu.

V Litomyšli jsem se také úspěšně věnovala buditelské činnosti, organizování společenského života a povzbuzování žen. Nikdy jsem se ale nijak feministicky nezasazovala o ženskou rovnoprávnost. Spíše naopak, úlohu ženy jsem učila ctít jako něco, nač je dobře být hrdou, ale úroveň mužů jsem nesnižovala. Proč taky?

Mladé dívky jsem učila šít, vařit a stolovat.

Nezůstávala jsem ale jen u vaření a šití. Snažila jsem se také vést ženy k rozšiřování vzdělání a vlasteneckého cítění. Půjčovala jsem jim knihy, vedla s nimi rozhovory o těch přečtených a výrazně jsem ovlivňovala společenský a kulturní život v místech svého působení.

Za mnohé vděčím svému nekonečně chápavému muži.

Jen děti mi způsobily mnoho slz

Těžké nemoci i úrazy, na které jsem měla ve svém životě „štěstí“, nepočítám, byla jsem statečná žena a hodně jsem vydržela s optimismem snášet. Jen jedno ne, jedno bylo hodně citlivé. Z šesti dětí, které jsem porodila, se jich vyššího věku dožily jen tři. To bolelo a nikdy jsem se s tím vlastně úplně nesmířila.

Mým dalším vášnivým koníčkem byla mineralogie, kterou po mě později zdědil syn.  

Zemřela jsem pokojně v létě, v Litomyšli, v roce, kdy se narodil Josef Václav Sládek.

Tady jsem i pochována.

Dám vám nakonec jednu pomůcku... Nejvíc se vám mohu hodit teď před Vánoci. Tedy, moje nejdůležitější tvorba.

Víte, kdo jsem?


POZOR!!!

Správné odpovědi pište prosím zase jako vždy nikoli pod tento článek, ale SEM (klikni).

Hrajeme o to, co vám bude jasné, jakmile uhodnete, jakou osobnost jsem nechala vyprávět svůj životní příběh.
Příjemnou zábavu.