Ahoj ze záhrobí! Pro některé z vás budu oříškem. Věřím ale, že kdybych vám teď řekla, jak jsem zemřela, ani byste moje vyprávění nečetli do konce. No, budete muset. A on je to účel. Byla bych totiž docela ráda, kdybych byla v podvědomí lidí zapsána i něčím jiným než značně kuriózním druhem smrti.

Narodila jsem se ve městě, které lze po vašem přeložit jako Svatý František. Bylo to koncem května v roce, kdy se vám narodil Fráňa Šrámek.

Při křtu jsem dostala jméno, které jsem si sama ještě před dvacátými narozeninami změnila na  to, pod kterým mě poznal hudební svět.

Byla jsem velká revolucionářka!

Věci, které dnes pokládáme za přirozené, byly v mé době krajně odvážné, skoro pobuřující, a já byla naprosto nekonformní. Vlastně jsem představovala tehdejší underground. Obor, ve kterém jsem působila, jsem pozvedla někam, kde, troufám si říci, v tu dobu naprosto nebyl.

Udělala jsem z něho znovu cosi ušlechtilého a originálního.

Čím?

Jak bych to řekla, abych vás moc nenavedla k předčasnému cíli…?
Řekněme, že jsem jako jedna z prvních přišla s pohybem, který nebyl obvyklý. Totiž s přirozeným pohybem, bosá a inspirována přírodou i řeckými památkami, které jsem studovala.

Bohužel se nedochoval žádný filmový záznam.

Viděla jsem ve svém druhu umění výraz volné mysli a radikálně jsem se vzepřela omezením, která nařizovala klasika mé doby. Můj vliv byl ohromný, hlavně na nastupující generace.

Oděná do řecké tuniky, bosá a s rozpuštěnými vlasy jsem šokovala publikum.

Mé soukromí bylo ovšem k pláči

Měla jsem tři děti, jedno s divadelním režisérem, druhé se synem majitele továrny na šicí stroje a třetí dítě, synek, zemřel při porodu.

Můj osobní život nebyl chudý na skandály a, bohužel, ani na tragédie.

Ten den jsem zůstala doma, má chůva s dětmi odjeli se šoférem vozem. To jsem je viděla naposledy v životě.

Když auto vyjíždělo do kopce, vysadil mu motor. Náš rodinný šofér tedy vystoupil, aby ho opravil. Zapomněl vůz ale zabrzdit. Když pak motor nastartoval, automobil se rozjel a… sjel do řeky.

Mé drahé děti se ten den utopily i s chůvou.

Zhroutila jsem se a odjela jsem se svou přítelkyní na několik týdnů do přímořských lázní. Ano, měla jsem s ní milostný vztah.  

O několik let později jsem s úmyslem věnovat se jiným dětem a učit je, co umím sama, odjela do Ruska, a dokonce jsem přijala i ruské občanství. Zde jsem se seznámila s ním. Byl o 17 let mladší. Umělec. Vzala jsem si ho.

Vydrželo to ovšem jen dva roky. Moc pil. Tak moc, že se znovu oženil, aniž by se se mnou obtěžoval napřed rozvést. Za krátko se oběsil.

Další přítel, kterého jsem si ovšem nevzala, byl vcelku slušný člověk. Měl ovšem značně nevhodný vůz pro mou oblibu v dlouhých šálech.

Tak blbá smrt, to můžu vymyslet jen já!

Ano, umřela jsem vskutku kuriózně a do jisté míry i zbytečně, ale s čím kdo zachází…

Prostě se na projížďce autem s mým přítelem můj dlouhý šál zamotal do kola jeho kabrioletu a... zlomil mi vaz.

Bylo to v den, kdy se narodila matka autorky tohoto článku, a v roce, kdy se narodil papež Joseph Ratzinger.

Za mou rakví šly tisíce obyčejných lidí i umělců.

Víte, kdo jsem?


Soutěžíme o další knížku „Jak se modlí čarodějky“ s věnováním.

Své odpovědi vkládejte SEM (klikni a napiš jméno osobnosti)

Reklama