Až do té pitomé nehody jsem měl, když pominu nemoc, která mě nikdy neopustila, v životě neobyčejné štěstí.

A vidíte, doposud milostivý osud a šťastná hvězda mi byly málo ve srovnání se zřejmě mocnějším nepřítelem… s lidskou lhostejností a oblibou soudit jen podle obalu.

Ale popořadě…

Narodil jsem se ve znamení Blíženců  v roce, kdy se narodil také Mikoláš Aleš.

Bůh mě poslal do rodiny kotláře.

Dostal jsem do vínku vysoký intelekt, bystré chápání, obrovský talent, ale také silný revmatismus. Nemoc mi bránila hrát si s ostatními dětmi. Byl jsem víceméně upoutaný k domu.

Moc rád jsem ale pobýval v přírodě. Když jsem nemohl chodit, což bylo odvislé hodně od počasí a vlhkosti, tak mě po venku vozil oslík.

Maminka zemřela, kdy jsem byl ještě malý.

Velmi záhy odešel i bratr a sestra, která na světě zanechala malou dcerku. Ujal jsem se jí. Měl jsem ji rád a později jsem se ochotně staral také o svého starého otce.

Sám jsem se nikdy neoženil.


Už ve škole mi ze všeho nejvíce šlo kreslení. Učitelem mi byl předně sám život, zkušenosti a pozorovací talent.

Když jednou učitel připomínal, že ptáci mají křídla k tomu, aby mohli létat, namítl jsem, že slepice také mají křídla, ale aby mohly rychleji běhat.

Vyučil jsem se otcově řemeslu, jak bylo na tehdejší dobu zvykem, čímž jsem si vytříbil prostorovou představivost.

Pak jsem odešel studovat na univerzitu.

Na studium jsem si přivydělával v kancelářích některých architektů ve městě.

Nebyl jsem zrovna nejlepším studentem, ale pro dobré vzdělání v základních znalostech toho, čím jsem později, ano, je to tak, ohromil celý svět, to stačilo.

Za návrh hřbitovního portálu jsem dostal známku „výtečně“.


Mou malou nevýhodou byl umíněný charakter.

Abych například obyčejnému konstrukčnímu výkresu dodal více „atmosféry“, přikreslil jsem k zadání pohřební vůz, který byl ve finále více propracovaný než samotná zadaná stavba.

Ředitel semináře usoudil, že nechal absolvovat buďto „blázna“, nebo „génia“.

S tímhle posudkem jsem se  ale ve svém životě setkal ještě vícekrát.

Těsně před ukončením studia jsem dostal první malou zakázku od města, a to navrhnout pouliční svítilnu. Byla zhotovena a u tisku i obyvatelstva se setkala se souhlasem.

V roce, kdy se narodila Emma Destinová, jsem získal diplom.

Dále by řádky zaplnil opravdu táhlý seznam mých děl a také vzrůstající autorita, oblíbenost a veřejností čím dál tím více ceněné – mé jméno.

Miloval jsem ovšem obyčejné lidi. Nikdy jsem se za nikoho jiného nepokládal a můj život byl téměř asketický.


Postavit tu stavbu – skvost, který kdo viděl, nezapomněl, nenapadlo původně vůbec mě.

Měl vzniknout kostel k uctívání svaté rodiny, kde se měl usídlit celý komplex sociálních zařízení. Školy, dílny, konferenční sály a tak.

Původním architektem díla měl být navíc někdo zcela jiný.

A vidíte, nakonec jsem na tom dělal celý život.

Celá stavba měla být vybudována výhradně z darů. Původně jsem si myslel, že ji dostavím za 10 let, jestliže budu mít ročně 360 000 peset.

Byla ale válka, a tak peněz moc nebylo.

Tak jsem tedy vzal klobouk a šel jsem dům od domu žebrat, abych na stavbu měl.

Je to mé dítě

Průčelí se ztrácí pod velkou výzdobou, která má nejen motivy ze světa fauny a flóry, ale i zcela neobvyklé tvary, jež jsou dokladem mé nekonečné představivosti.

Skaliska, zelené keramické stromy oživené bílými porcelánovými holuby, oblaka z kamene nebo průsvitného skla, hvězdy a souhvězdí.

Věc má celkem 12 věží, které měly symbolizovat 12 apoštolů.

Východní strana má průčelí zasvěceno narození Krista, a proto má světlou barvu. Západní průčelí je zasvěceno Kristově smrti, a tak má tmavou barvu.

Své jméno jsem spojil s tímto městem

Co víc, celé město je praktický obrazem mého génia!

Stavby a projekty upoutávají dodnes nejen umělce, historiky a teoretiky, ale také obyčejné lidi, kteří se sjíždějí z celého světa, aby obdivovali můj jedinečný přístup k architektuře.

Kdo z nich zná můj život?

Snad někoho zaujmu i jako člověk po té, co zjistí, jak neobyčejné je mé dílo. Neobyčejné dílo obyčejného člověka.

Tak obyčejného, že kdybyste mě v tu dobu potkali na ulici, možná byste se na mě nechtěli ani podívat, natožpak se mnou mluvit.

Co byste také chtěli řešit s vandrákem, bezdomovcem, špinavým mužem v ošuntělém oděvu?

Škoda.


Tady se sražen tramvají v blátě válí umělec a vámi obdivovaný génius.

Kvůli lidské vlastnosti soudit jen obal jste mě nepoznali a nechali zemřít.

Těžce zraněného mě v ten osudný den taxikáři dokonce odmítli naložit do auta. Mysleli, že jsem pobuda.

Jako domnělého bezdomovce mě dopravili do špitálu pro chudinu, kde mě poznali dobří lidé. „Okamžitě vás převezeme do nejlepší nemocnice, mistře,“ konejšili mě, když jsem se probral.

Nechtěl jsem. Chtěl jsem zůstat s obyčejnými lidmi, kteří mě poznali i bez honosných šatů.

O pět dnů později, jen půl roku před tím, než zemřel i Claude Monet, jsem skonal...

Kilometr dlouhý smuteční průvod provázel mou rakev až k mému rozestavěnému životnímu dílu.

„Bůh secese“ je mrtev.


Víte, kdo jsem?

A co mé dílo, do kterého jsem se na stáří i nastěhoval... znáte?

Odpovědi prosím pište TADY (kliknutím se otevře odpovědní box).

(Hrajete o historický román „Záhadný úsměv Polyxeny z Lobkovic“, který je příběhem odvážné hraběnky z rodu Pernštejnů a manželky Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, která svou statečností a hlubokým lidstvím změnila nejden osud.)

V diskusi pod článkem prosím jen diskutujte - NEVPISUJTE SPRÁVNOU ODPOVĚĎ! Díky.

Reklama