Budu pro vás možná trochu oříškem. Nejsem celebrita a v Hollywoodu nemám otisk chodidla. Přesto věřím, že mnozí mé jméno znají.

Asi bude tentokrát správných odpovědí o něco méně. Držím palce.

Narodil jsem se začátkem srpna v Polsku, v roce, kdy německá firma Bayer patentovala Aspirin.  

Protože to z pohledu historie není tak dávno, můžete můj život poměrně perfektně vystopovat a o mých skutcích se bavit i seriózněji nežli třeba o proroku Malachiášovi.

V některých studiích se o mně mluví dokonce jako o zombie, což mi připadá trochu mizerně pochopeno.

Dost jsem zazářil. Ale platil jsem rovněž draze.  

Pocházel jsem ze silně věřící židovské rodiny a měl jsem se stát rabínem. Nelíbil se mi ale život plný motliteb, a tak jsem utekl z domova. Jel jsem vlakem, bez platné jízdenky. Ve strachu jsem si zalezl pod sedačku, kde mě objevili.

V zoufalství jsem podal průvodčímu kus papírku a v duchu průvodčího přesvědčoval, že drží lístek.

kTen papírek zkontroloval a otázal se, proč cestuji ukrytý pod sedadlem s platným lístkem.

A to byl jen začátek.

Mé schopnosti mě později přes různá varieté a cirkusy zavedly dokonce do domu Alberta Einsteina a do společnosti Sigmunda Freuda.

Pánové Einstein a Freud se mnou provedli několik pokusů, které byly tak úspěšné, že o mou osobu projevil zájem i Gándhí. S tím jsem se setkal. Moudrý muž.

Bylo mi 28 let.

Adolf Hitler vyhodil odměnu oknem

hPo Hitlerově vpádu do Polska nebylo najednou v rodné zemi pro žida místo, a ani bezpečno.

Dovolil jsem si totiž tehdy otevřeně hovořit o budoucí kruté porážce Německa, bude-li postupovat dále na východ.

Řekl jsem rovněž, že Hitler zemře a předtím kapituluje.

Tato drzá prognóza pochopitelně hned prošla polskými novinami.

To velmi rozčílilo samotného Hitlera a na moji hlavu byla vypsána odměna ve výši 200 000 říšských marek.

Na jedné Varšavské ulici jsem byl zajat gestapem a uvězněn. Svých schopností jsem využil k útěku.  

Vnutil jsem strážným, aby šli a všichni se shromáždili ve vzdálené části budovy. Uposlechli doslova jako ovce, nechali mě tak, jak jsem tam stál, a odešli.

I já se tedy sbalil a odešel jsem do Ruska.

Zkouška schopností jako z pohádky

V Rusku mě ovšem záhy taky zatkli. Udělal si na mě čas sám Stalin. Pochopitelně se v myšlenkách zabýval využitelností mých schopností pro vlastní zájmy. Vymyslel si pro mě zkoušku jako opsanou z bratří Grimmů.

1) Vyloupit banku.

2) Utéci ze střežené budovy.

3) Dostat se bezprostředně ke Stalinovi.

Papírek ze školního sešitu místo šeku

sHlídán dvěma přestrojenými Stalinovými pomocníky jsem vstoupil do banky s papírkem vytrženým ze školního sešitu. Předložil jsem ho pokladníkovi, jako by to byl příkaz k platbě, a díval se na něho. Svoji aktovku jsem položil na pult vedle sebe.

Pokladník vzal kus papíru, šel k sejfu, otevřel ho a vyndal z něho 100 000,-. Podal mi je a s úsměvem odešel k práci.

Dal jsem peníze do aktovky a šel ke dvěma Stalinovým svědkům. Když zkontrolovali, že je vše v pořádku, vrátil jsem se k přepážce a začal vracet peníze.

Bankovník se chvíli díval nechápavě na mě a chvíli na peníze. Když mu bylo vysvětleno, co se stalo, vyhledal  „příkaz k platbě“, podíval se na něj a dostal chudák srdeční záchvat.  

To mě vážně mrzelo.    

Zamával jsem z ulice

Při druhém úkolu Stalin nařídil, aby mě přivedli do centra vládního úřadu, kde nařídil třem různým strážním skupinám, aby mi za žádných okolností nedovolili opustit místnost ani budovu.

O pár minut později jsem jízlivě zamával z ulice před budovou nahoru do oken vysokému státnímu úředníkovi, který sledoval ulici.

Jsem Stalinův kámoš Berija

Další úkol spočíval v tom, že jsem měl přijít do Stalinovy 24 hodin přísně střežené rezidence v Kuncevu, kam bez zvláštního povolení bylo nemožné se dostat.

Několik dní poté Stalin udiveně stál ve dveřích své pracovny. Na dotaz, jak jsem to udělal, jsem mu řekl: b„Vsugeroval jsem jim, že jsem Berija."

*(Berija byl, šéf KGB, Stalinův přítel a jeho častý i respektovaný host. Vnější podoba s naší osobou zde nebyla žádná.)

 Stalin mi později povolil volný pohyb v Sovětském svazu. Až do své smrti jsem ovšem spolupracoval s tamější vládou.

Měl jsem problém se zamilovat

Svůj dar jsem vnímal později jako handicap. Když někomu vidíte rovnou do hlavy, je mnohdy těžké se vůbec zamilovat. Nakonec jsem ale i s tímto „postižením“ zahořel láskou.

Byla to prostinká dívka z ruského venkova, pomalu svatá s čistou duší a naprosto upřímnou náklonností. Věnoval jsem této ženě hodně citu. Řekl bych, že náš vztah byl naplněn pochopením a vřelou  láskou po celou dobu.

Po její smrti jsem už žádnou ženu nechtěl. O její smrti jsem věděl. Ona však ne.

Čas strávený po boku své milované byl jediným šťastným obdobím mého života. A za tím si stojím.

Bál jsem se mít děti

Děti jsem si nepřál. Bylo to ze strachu, že by mohly být „postižené“ tím, co potkalo mě. Jestli vám to přijde divné, pak věřte, že tohle je více na škodu, je-li to v takové míře, než ku prospěchu.

Tohle letadlo nikdy nespadne

Abyste si ale nemysleli, že můj život je jen a jen o službách samotnému Stalinovi. V průběhu druhé světové války jsem již jako poměrně bohatý muž věnoval bojový letoun letectvu sovětského svazu.

Pilota jsem přitom ujistil, že se nemusí obávat, protože tohle letadlo nikdy nespadne.

Letoun skutečně dnes zdobí podstavec. Sestřelil kolem šedesáti nepřátelských letadel a přežil dodnes.

Co dodat?

Tohle se stalo a můj život byl popsán ve slušné řádce knih. Víceméně se ale žádná nezabývá tím, jak je takovému člověku uvnitř, jaké má pocity a že má i jiné přednosti a nešvary než jakýsi dar. Z mého pohledu ovšem spíše jeden z příslovečných darů danajských.

Zemřel jsem nedávno.

Bylo to v Moskvě, ve stejném roce, kdy vám zemřel Jaroslav Marvan a také třeba Jan Libíček.

VÍTE, KDO JSEM?

Nepište prosím správné odpovědi pod článek!

Posílejte je SEM.

Díky

Reklama